Never stop dreaming CZ

Kapitola 8

Vzala jsem jí jablečný džus z ledničky, strčila ho do tašky a vydala se s Benem do krámu pro jahody. Má je totiž nejraději. Když jsme vyšli z jejího bytu, byli jsme potichu, ale zároveň o sobě věděli. Bylo příjemné kráčet mlčky vedle něj, večerním městem. Po chvilce mě vzal za volnou ruku a já si připadala jako kdyby mnou projela elektřina Znáte ten pocit, když jste s někým, koho nadevše milujete..ale on je tak úžasný, že pro něj nemáte slov a oněměla vám ústa ? Tak přesně takový pocit já měla. Věděla jsem, že jsem se zamilovala. Procházeli jsme takovou tmavou uličkou, kde jsou vysklená dřevěná okna..staré domy, vždy jsem se tu bála, ale teď, když mě on držel za ruku, jsem se nebála. Nenápadně jsem se na něj podívala, abych zjistila co dělá. Nevím, zda se na mě zrovna ve stejnou chviličku podíval, nebo na mě koukal už dříve..ale naše oči se setkali, opět. Nikdy se v nich nepřestanu topit, nikdy.

Už mi to ticho začínalo vadit, musela jsem ho nějak prolomit a nenapadlo mě nic lepšího, než říct "Slyšíš to ? To ticho ?" po této poznámce se začal smát. Začala jsem se smát taky. Docela jsem litovala, že jsem to neřekla dřív, protože jsme zrovna došli do obchodu. Ben řekl, že počká venku a pohlídá tu velkou tašku, ať se s ní nemusím tahat. Vděčně jsem se na něj podívala, usmála se a dala mu pusu na tvář a ztratila jsem se mezi regály.

Popadla jsem dvoje jahody a jednu čokoládu. Když jsem došla k pokladně, seděla tam starší paní. Netvářila se zrovna 2x nadšeně, že mě musí obsluhovat, ale nic jiného jí nezbylo. S úsměvem jsem jí pozdravila s nadějí, že se usměje, alespoň trošičku, ale místo vděku na mě jen vyštěkla "Dobrý, jak pro koho, pro někoho, kdo se o sebe nestará a vše za něj dělají rodiče a po večer se fláká dobrý je"..nevěděla jsem co na to říct, tak jsem se jen znovu usmála vzala nákup a vyběhla ven.

 Nebudete věřit, ale pohled a ten obličej, který vás už netrpělivě očekával a konečně se dočkal, mě donutil na tu nepříjemnost zapomenout. Dala jsem nákup do tašky, vzala Bena za ruku a naše prsty propletla. A pomalu jsme se vydali k nemocnici. Ben konečně prolomil ticho " Al, můžu mít otázku ? " podívala jsem se na něj milým pohledem, v jeho očích se odrážela světla pouličních lamp, působilo to kouzelně. Pokývla jsem na souhlas a on spustil " Nemohl, jsem si nevšimnout, když jsi se bavila s Amandou, žes byla nesvá, strašně nervozní, měla jsi strach. Moje otázka zní proč ? "...