Never stop dreaming CZ

Kapitola 20

Podívala jsem se ještě jednou. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Koukala jsem na papíry k adopci. Né, že oni někoho adoptují, ale že oni dávají. Nerozhodilo by mě to, pokud ovšem by tam nebylo jméno Alice. "Prosím tě, víš kolik Alic na světe je ?" řekl by asi každý člověk. Ale to by tam nesmělo být napsáno Alice Abbotová, rozenná Faberova. A na konci podpis biologických rodičů, Ann a Josh Faberovi. Vedle podpis adoptivních rodičů. Těch, které jsem pokládala za biologické. Kteří mě 16 let vychovávali. Tohle by mě nikdy nenapadlo. A jako třešnička na dortu mé datum narození. To mě jen utvrdiloNemohla jsem přestat plakat. Byla jsem adoptována 14 dní po narození, takže jsem si to nemohla pamatovat. Proč by mě ale dávali pryč, když by si za rok dělali nové dítě ? Nic mi nedávalo smysl. Byla jsem úplně mimo. Cítila jsem se podvedená, zničená. Nedokážu to ani popsat. Cítila jsem se, jako když dítěti řeknete, že Santa Claus vlastně neexistuje, že vše byla jen sladká lež.

Najednou jsem slyšela z mého pokoje křik. "Al, máš to ? Je vše v pořádku ?" rychle jsem si otřela slzy a zhluboka dýchala, abych zastavila vzlykot. "Ano, už jdu." vstala jsem a šla nahoru. Položila jsem skleničky na stůl a snažila se myslet na něco jiného, než na to, že teď po 16 letech jsem u lidí, kteří mě po narození dali pryč. A tisíce kilometrů od těch, kteří mě vychovali a milovali přesto, že jsem vlastně nebyla jejich. Caroline mi podala už celý vyplněný papír. Nahodila jsem svůj falešný úsměv a zkontrolovala jsem jí to. Vše měla správně. Ben nezklamal. "Perfektní. Bez jediné chybičky." pochválila jsme jí a papír vrátila. "Taky jsem měla super učitelku. Vím, je to divné, ale mám tě fakt ráda. Nikdy se mi to nestalo. ale jsi jako moje starší sestra. S těmito slovy vesele vyběhla k sobě do pokojíčku.

Šla jsem za ní zavřít a svezla se po dveřích. Nechala jsem smočit mé tváře. Ona mě nazvala sestrou a přitom nic netuší.  Nešlo to jen tak zastavit. Jak mi mohly tohle zatajit ? Proč mi to neřekli ? Nejsem už malé dítě sakra. Jak se teď mohu tvářit jako by nic. Když jsem u svých rodičů. Co si nalhávám. Oni nejsou mí rodiče. Dali mi sice život, ale nevychovali mě. Nebyli u mě, když jsem měla teploty. Neodvedli mě poprvé do školky, do školy. Nemuseli se se mnou rozčilovat, ale i přes to vše mě milovali a dělali to první a poslední. To je rodičovská láska. Udělat si dítě a porodit umí každý, ale postarat se už ne. 

S touhle větou jsem ukončila své myšlenky a šla si napustit vanu, protože už byl večer. Když jsem tak ležela v té horké lázni, přemýšlela jsem zda se zeptat nenápadně a nebo to na ně vybalit. A nebo to snad nechat být ? Budu tu s nimi jenom rok. Tomu jsem se zasmála. To nemůžu nechat jen tak. Pomalu mi začalo docházet proč se na mě tak divně koukala. Věděla snad, že to jsem já ? No jiste že ano, když podepisovali můj osud. Jaká bych byla, kdybych vyrůstala s nimi ? Měla bych snad lepší život a vyhla bych se šikaně ? A nebo mi to prostě bylo dané ? Osud je zvláštní.  A ten kdo ho píše má někdy opravdu divný smysl pro humor. 

Zavřela jsem oči a jen si užívala tu horkou vodu. Najednou jsem uslyšela vchodové dveře. Jsou tu. Co teď ? "Hlavně nepanikař." snažila jsem se uklidnit a dopracovat k nějakému řešení. Vylezla jsem rychle se osušila a zabalila do županu. stála jsem uprostřed pokoje a hleděla na dveře, jako bych je prosila ať mi pomohou a doufala v nějakou odpověď. Marně. Mlčely. Těm dveřím jsme byla ukradená stejně jako těm lidem dole. Ačkoliv mi dali život zřejmě o mě nestáli. Tak proč se jim teď vnucovat. Ale nějaký slabý hlásek mi šeptal, ať za nimi jdu a promluvím si o tom. Určitě k tomu měli nějaký dobrý důvod. Schopnost naděje mě naučili mí rodiče. Kteří byli za tou velkou louží a děsně mi chyběli. Pomalu, ale jistě jsme začínala litovat tohodle všeho. Toho, že jsem sem letěla. Toho, že sjem tam nechala Alexe. Ale jak se říká, vše má svůj důvod. S touto myšlenkou jsem odhodila župan a překlékla se do pyžama.

Potichoučku jsem otevřela dveře, jako bych nechtěla aby o mě nikdo věděl, šla pomalu ze schodů. Kráčela jsem do té doby než jsem zaslechla rozhovor Ann a Joshe. Vím, cizí rozhovory se nemají poslouchat. Ale platí to i v případě, že se baví o vás ?

"Joshi, víš že nahoře nám sedí dcera ?" slyšela jsem Ann jak stojí naproti muži a snaží se udržet klidnou hlavu.

"Ano, vím, že si Caroline píše úkoly." odpověděl klidně a dál vybaloval nákup.

"Sakra, víš že myslím Al. Copak s tebou to nic nedělá, že vidíš po 16 letech své dítě ? " snažila se rozpoznat nějakou emoci v jeho tváři.

"Ne, rozhodli jsme se, že si jí nenecháme a tak jsem se s  tím smířil. Mám  pouze jednu dceru. A tou je Caroline. Tím tuhle diskuzi ukončuji. Věděl jsme, že ti tohle nemám povolovat." Bylo vidět, že se její oči zaplňují slzami.

"Je snad špatné, že jí pořád miluju, ačkoliv jsem jí musela dát pryč ? Je sobecké, že jsem jí chtěla vidět, ať už to je jen na rok a vím, že ji tím nevynahradím těch 16 let ? Ale mohu jí alespoň splnit sen pobytu v NY ?" to už ale slzy neudržela a začala plakat. Josh si jí k sobě přivinul a hladil jí po vlasech.

"Lásko není to sobecké. Ale bylo to naše rozhodnutí. Víš, že vždy budu stát za tím, že jsi to nejhodnější a nejmilejší stvoření na téhle planetě." daroval polibek jejímu čelu a vrátil se zpátky k nákupu.

 Ann si utřela slzy a šla mu pomoc. Ani jeden nepromluvili. Když jsem si byla jistá, že v očích nemám slzy odhodlala jsem tohle jednou provždy vyřešit. Zvedla jsem se z podřepu a vydala se do kuchyně. Posadila jsem se na židli a pronesla tu větu. Tu větu, u které zatím nevím zda jí lituji a nebo jednou litovat budu. V každém případe jsem cítila, že to říct musím. Jinak bych dnes neusla klidně. No to neusnu ani tak. Zvedla jsem oči směrem k těm dvěma a nadechla se : "Proč jste mě dali k adopci ?"..

Tak nová kapitola je tady ! Nemohla jsem se dočkat až vám tohle řeknu, teda spíše napíšu. :) Co na to říkáte ? Co myslíte, že se bude dít dál ? Napište mi to vše do komentářů :) A pokud se vám kapitola líbila nezapomeňte na vote :)

P.S. Chtěla bych vám poděkovat za necelé 2K přečtení :3 jste boží ! :)

Tak se mějte a smějte. Uvidíme se brzy u další kapitoly :)