Never stop dreaming CZ

Kapitola 10

Když jsme došli před náš dům, nedalo mi to se zeptat, co se stalo, že nepromluvil za celou cestu ani slovo. Zvedl hlavu, podíval se na mě těma jeho krásnýma očima a bylo v nich vidět, že ať řekne cokoliv bude to upřímný. " Víš Al, nevím, co jsi si myslela, když nic nepovíš. Snažím se tě pochopit, opravdu, ale jsi strašně uzavřená, já nevím o čem se s tebou mám bavit, když mi o sobě nic nepovíš. Je to divné, jak může za jeden jediný okamžik někdo přirůst tak k srdci." podíval se mi znovu do očí přitáhl mě políbil na čelo a mlčky odešel. Teď se mi hlavou honilo miliony myšlenek a jediné na co jsem se zmohla bylo se dívat jak odchází. Opravdu jsem tak špatná a sobecká protože nechci řešit minulost s někým, koho sotva znám ? Že chci zapomenout a začít znovu ? Začaly mi stékat slzy po tváři a já se konečně otočila a šla domů, protože už stejně nebyl vidět. Vyndala jsem klíčky z kapsy a potichu odemkla, protože bylo docela pozdě, tak abych nikoho nevzbudila, ale jakmile jsem za sebou zavřela rozsvítilo se v chodbě a tam stála máma a netvářila se moc mile. Jakmile se naše oči střetly popadla mě za ruku, docela silně a vlekla mě do kuchyně, kde mě vši silou posadila na židli a sama se opřela o linku, chvilku na mě koukala a pak začala křičet "Jak si to jako představuješ se sebrat a odejít aniž bys něco řekla a vracet se takhle pozdě ? To ti nestojím za blbou větu  : Mami jdu pryč ? Chci snad toho po tobě tolik ? Co pořád dělám špatně ?" a začaly ji stékat slzy po tváři. Zvedla jsem se a chtěla jí jít obejmout a říct jak je skvělá mamka, ale že já jí to říkala, ale asi mě přeslechla, ale než jsem jí stihla obejmout dala mi celá rozklepaná a ubrečená facku. Zůstala jsem na ní koukat a snažila se zadržet pláč, ale to už jsem nezvládla. Dnes už toho bylo moc. Začaly se mi po tváři koulet ty slané kapky vody, ten důkaz, že už to nezvládám a utíkala jsem do pokoje, než jsem tam došla slyšela jsem za sebou "Al, promiň, to jsem nechtěla, víš, že bych ti nikdy.." prásk, zabouchla a zamkla jsem dveře a skočila na postel a začala brečet do polštáře. Přes ten vzlykot jsem slyšela jemné bouchání na dveře a prosby, omluvy, ale já nechtěla slyšet nic. Vstala jsem, svlékla jsem se a šla se zachumlat do postele, dala si sluchátka do uší a poslouchala písničky. Hudba, to je něco, co mi vždy pomůže. Když jsem smutná, vnímám text, když jsem veselá vnímám melodii. Teď jsem vnímala text. Byl o bolesti, zklamání, ale i naději, ale té tam bylo opravdu málo. Byl o tom, jak slova mohou ublížit, jak nám jediný okamžik může změnit život. Chtěla jsem zavolat Kriss, vždy jsme si takhle před spaním volaly a povídaly si o tom, co bychom chtěly, a co se nám asi bude zdát a co se celý den dělo, ale dnes to nešlo. Bylo to divné, cítila jsem se opravdu sama. Otočila jsem se na druhý bok, přitáhla k sobě velkého plyšového medvěda a přemýšlela nad Benem co se dnes všechno stalo, na tu pusu, na ta všechna objetí a na to co mi řekl, při té vzpomínce mě píchlo u srdce a já raději zavřela oči a vydala se vstříc snům.

Když mi ráno zazvonil budík, nechtělo se mi vstávat, opravdu ne, po tom co mi udělala mamka, po tom s Benem a kvůli Kriss. Ale slíbila jsem si, že začnu znova, nic se neudělá samo, takže jsem se zvedla, a šla se nasnídat. Když jsem přišla do kuchyně nestačila jsem se divit. Já měla připravenou snídani. Vždy jsem si vše musela dělat sama, mamka byla názoru, že když mě bude obsluhovat zvyku si na to. Takže já se o sebe vlastně odmalička starala sama. Ale nebudu lhát, udělalo mi to radost, budu to brát jako omluvu. Sedla jsem si ke stolu, pustila radio a v klidu se nasnídala. Ano snídám sama, protože rodiče chodí brzy do práce a tak sestru cestou dají do školky, protože já bych to nestíhala. Když jsem dojedla, šla jsem umýt talíř a hrneček. Chtěla jsem vyrazit do koupelny, ale v tom mi začal zvonit mobil. Lekla jsem se a zarazila, kdo mi v tuhle hodinu může volat. Když jsem k němu doběhla zjistila jsem, že volá neznáme číslo. Vzala jsem mobil do ruky a váhala, zda to vzít nebo ne, ale co se mi může stát. "Ano, prosím, kdo je tam ?" řekla jsem tázavým  tónem. Chvilku tam bylo ticho, ale pak se ozval klučičí hlas. "Ahoj, tady Alex, nevzbudil jsem tě ? Jestli jo, moc se omlouvám."...Ulevilo se mi, že to není nikdo cizí a docela potěšilo,že volá zrovna on. "Ne Alexi, v pohodě, byla jsem už vzhůru. Potřebuješ něco ?"..odpověděla jsem co nejmileji. "Ne, jen jsem se chtěl zeptat, jak chodíš do školy, jestli bychom nešly třeba spolu" a v jeho hlase bylo slyšet strach "No, někdy chodím pěšky a někdy jedu autobusem." po pár minutách jsme zjistili, že nebydlíme tak daleko od sebe, asi jen 10 minut chůze a tak jsme se dohodli, že kolem 7 bude čekat před barákem a že se projdeme. Když jsem zavěsila, šla jsem konečně do té koupelny si vyčistit zuby a učesat se. Pak jsem to vzala jako obvykle do pokoje ke stolu a šla se namalovat, protože bez toho bych nikam nevyšla. A pak přišla věc, kterou nesnáším nejvíc, vybírat si oblečení. Podle předpovědi mělo být teplo, tak jsem to vsadila na džínové krátké kraťasy, bílé tílko, přes to tyrkysový svetr na knoflíky s mašličkami místo kapes, popadla tašku a šla si obout černé baleríny. Zrovna když jsem hodila tašku přes rameno a sahala pro klíče zadrnčel zvonek."Moment, už jdu" křikla jsem a vyrazila ke dveřím. Když jsem se otevřela, nemohla jsem vydat ani hlásku...