Svítání

Kapitola 1

                 

„Zlato? Jsi už připravená? Musíme jet." Ozvala se babička od vstupních dveří našeho domu.

„Už jsem skoro hotová" zavolala jsem ze svého pokoje. Stála jsem nad dvěma velkými kufry a marně se snažila vymyslet, co mohu vyndat za věci, abych je dokázala zavřít.

„Ach to ne! Budu vás tu muset nechat, zlatíčka moje." Sehnula jsem se a vyndala jsem z kufru mé oblíbené lodičky červené barvy na vysokém podpatku.

„Stejně netuším, kam bych si vás tam vzala, ale budete mi chybět."

Tak, to by bylo.  Jeden kufr by se dal konečně zavřít. Teď ten druhý. Co mám vyndat? Ptala jsem se sama sebe.  Oblečení? Ne, to fakt potřebuji. Kosmetika? Tam kam jedu, jí budu potřebovat daleko víc než, jí mám sebou. Řekla bych, že to co mám je nutné minimum. Boty? Ne, další miláčky tu nenechám. Knihy.

„Ach"

Ty opravdu nepotřebuji. Alespoň z části. Nechala jsem v kufru knihy potřebné do školy a ostatní vyndala a rozložila na postel. Byly to krásné knihy, mé oblíbené, ale na všechny v tom kufru prostě místo není.

„Zlato, už opravdu musíme jít, nebo nikam nepoletíš. Letadlo na tebe určitě čekat nebude." zavolala babička na schodech do patra mírně nervózním tónem.

Bez velkého přemýšlení jsem popadla z postele jednu knihu a tu hodila do své kabelky. Druhý kufr se dal najednou zavřít úplně hladce.

Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji, který opouštím na tři měsíce. Tři dlouhé měsíce, které strávím mimo domov, který znám. Tři měsíce, které budu v cizí zemi, s cizími lidmi, bez přátel. Jsem blázen. Je mi teprve 18 a vydávám se na takovou cestu.

Původně jsem ani neměla nikam jet. Studijní pobyt v zahraničí si zařídil můj bratr Alex. Je o rok starší než já, ale taky o dost odvážnější. Bohužel shodou náhod si před týdnem ošklivě zlomil nohu a teď leží v nemocnici. Byla by škoda nechat pobyt propadnout. Stálo nás mnoho sil a peněz vše zařídit a ještě víc vše přeplánovat, abych mohla jet místo svého bratra.  Pořád jsem mu opakovala - Nejezdi na té motorce tak rychle, ale jako kdyby mě snad někdy poslechl. A tak měl před týdnem nehodu.. Utrpěl komplikovanou zlomeninu, ale jinak byl v pořádku. Vyposlechl si hodně káravých slov od naší babičky a ode mě. Ze všech nejvíc si ovšem nadával sám. Na tuto cestu se opravdu těšil, místo toho si teď leží v nemocnici a já stojím u dvou obrovských kufrů a vůbec netuším, jak je snesu ze schodů do auta.

„Jdeme na to. Velké dobrodružství začíná." Povzbudila jsem se nahlas.

Babička na mě čekala u našeho auta, které stálo před domem. Byl to pohodlný sedan vhodný pro starší dámu. S velkými obtíži jsem s babiččinou pomocí nasoukala jedno zavazadlo do kufru vozu a druhé dala na zadní sedačky moderního vozu.

„Uf, zlatíčko. Doufám, že tam bude někdo, kdo ti se zavazadly pomůže" posteskla si.

„Neboj se, zvládnu to sama." Přistoupila jsem ke starší dámě a objala jí. Nevím, zda jsem tím obětím chtěla utěšit ji, nebo sama sebe. Byla pro mě vším. Babičkou, otcem i matkou.

„Máš všechno, pas, telefon, nabíječku, peníze, platební karty, všechna povolení, prosím, podívej se znovu a raději to ještě překontroluj" vyzvala mě. Vždy říkala, raději si vše třikrát pořádně zkontroluj, než jednou a špatně. To byla celá ona.

O rodiče jsme s bratrem přišli, když mi bylo sedm let a Alexovi osm let. Museli jsme se přestěhovat za babičkou z Londýna do Madridu. Náš otec byl Angličan, který se během jedné své studentské cesty po světě, bláznivě zamiloval do španělské krásky. Má matka šla za hlasem svého srdce. Přestěhovala se za tátou po několika týdenní známosti. Neváhala. Od samého začátku věděla, že je můj tatínek jejím životem.