Svítání

Kapitola 11

Druhý den jsem se probudila rozlámaná ve své posteli. Koukla jsem se na svůj mobil a zjistila, že mám dvě zprávy od Lincolna. V jedné mi přál krásné ráno, tak jako vždycky a v té druhé, že snídaně je již připravená, tak abych hnula zadkem a šla už konečně do jídelny.

Koukla jsem se na budík položený na stolku vedle postele. Bylo skoro poledne. Super, prospala jsem půlku dne. Alespoň jsem ho nemusela vidět. Ne tak brzy.

Venku byl nádherný den. Dala jsem si rychlou sprchu a oblékla si své volné letní šaty tyrkysové barvy. Břicho mě bolelo hlady. Měla jsem v plánu zaběhnout do kuchyně, rychle si tam vzít něco k snědku a pak se zase vrátit do svého domku. Rychle, nenápadně. Rozhodně jsem neměla v plánu ho někde potkat, přibližně tak dva a půlměsíce. Přesně do mého odjezdu.

S mobilem v ruce jsem potichu vešla do kuchyně. Bylo prostřeno k obědu. Lincoln, jeho mamka, Emily a Ben seděli u stolu a jedli. Na mém obvyklém místě byl položený prázdný talíř. Rychle jsem se otočila a chtěla zase zmizet, ale něco mě prozradilo. Nevím, co to bylo, možná klapání bot.

„Dobrý den, Lex" zavolala na mě Ruth.

Sakra! Sakra! Sakra! Teď už asi neuteču. To by bylo nejen nezdvořilé, ale taky velice trapné. A to potěšení bych mu určitě nechtěla dopřát. Stačilo jak jsem se cítila do tohoto momentu.

Nasadila jsem ten nejsladší falešný úsměv, jaký jsem uměla a vstoupila do kuchyně s hlavou pevně vztyčenou. Sedla jsem si na své místo přímo naproti Lincolna. Díval se na mě. Jeho pohled byl plný trápení. Měl silné kruhy pod očima, jako by celou noc nespal. Ve svém jídle se pouze rýpal. Nejedl. V místnosti vládlo nepříjemné napětí. Emily těkala pohledem mezi mnou a Lincolnem.

Nandala jsem trochu zeleninového salátu na svůj talíř a pokusila se ze zdvořilosti něco sníst. Po pravdě mě hlad přešel v okamžiku, kdy jsem ho uviděla.

Na stole začal vibrovat můj mobil.

Podívala jsem se na něj. Neznámé číslo.

„Omluvte mě." Zavolala jsem na všechny. Zvedla jsem se ze židle a odstoupila pár kroků stranou od stolu.

Přijala jsem hovor.„Halo"

„Ahoj Lex, tady Tedy" ozvalo se z telefonu.

Tedy? Tedy, Tedy, no jasně. Lincoln mu musel nakonec dát moje číslo. Trochu mě to zamrzelo. Bylo mu jedno, že mám v plánu randit s Tedym. Jasně. Otočila jsem se na Lincolna.

„Ahoj Tedy, jsem ráda, že voláš." V ruce jsem svírala pramen svých vlasů. Budu muset sehrát dostatečné divadélko.

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by si se mnou dnes večer nezašla ven?"

Nespustila jsem z toho mizery, který seděl v kuchyni oči. „Dnes večer? Moc ráda si s tebou vyjdu" čelist měl pevně sevřenou. Byl vzteky bez sebe. Ve svých rukách drtil příbor. „Chystáš něco speciálního Tedy, abych věděla, co si mám vzít na sebe" hruť se mu zvedala čím dál rychleji. Ani trochu jsem nevnímala, co Tedy vlastně říká. „V kolik hodin mě tu vyzvedneš?". Zase něco řekl. Neměla jsem nejmenší tušení co. Jen trp ty hajzle. Ochutnej šálek vlastní kávy. „Tedy, moc se těším na dnešní večer, myslím, že si to vážně užijeme" řekla jsem nakonec a skousla svůj ret s vědomím, co to s tím prevítem dělá.

Ozvalo se skřípání židle o podlahu, následovala rána, jak dopadly příbory na stůl a pak už jsem viděla pouze Lincolnova záda, jak si to rychlým krokem rázoval z místnosti pryč. Hm. Zřejmě se trochu naštval. Rozloučila jsem se s Tedym. Omluvila jsem se všem u stolu a vrátila se zpět do svého domku. Cítila jsem se mizerně. Tedyho jsem prakticky využila jen, abych se pomstila Lincolnovi. To nebylo správné. Měla bych to dát co nejdřív do pořádku.

Večer se rychle blížil. Převlékla jsem se do krásných útlých květinových šatů se širokými ramínky. Upravila si vlasy do dlouhého tlustého ohonu. Do ruky si vzala svou mini kabelku a na nohy obula černé baleríny. Byla jsem připravená.

Vyšla jsem před dům.Tedy už tu na mě čekal, jenže nebyl sám. Stál u svého vozu, parkujícího nedaleko hlavního vchodu. Byl s ním Lincoln. Povídali si. Nevládlo mezi nimi žádné napětí. Lincoln se tvářil uvolněněji než, když jsem ho viděla naposledy. Tu a tam se něčemu zasmáli.  Proč je sakra všude kam se jen pohnu. Došla jsem k nim.

Oba na ráz se na mě podívali.

Jeho pohled byl smutný. Pozorně si mě prohlédl. Nevynechal snad ani centimetr mého těla. Sklopil svůj zrak na zem. Nohou na zemi kopal do neviditelného kamínku. Proč se cítil, tak ublíženě? Měl přeci přítelkyni. Jen si se mnou hrál, tak proč mu teď vadí, že si chci vyjít s někým jiným. Nerozuměla jsem mu. Musela jsem si několikrát zopakovat, že teď patřím k Tedymu, abych Lincolnovi omylem neskočila do náruče.

„Bavte se lidi. Musím jít, já, mám tu ještě nějakou práci." Omluvil se trochu koktavě a rychle odcházel s hlavou sklopnou k zemi. Na mě se už ani nepodíval.