Svítání

Tedy 2/2

"Dej sakra od ní ty ruce pryč" zařval jsem na Tedyho, běžíc k nim ode dveří vedoucí do ložnice, tak rychle jak jsem jen dokázal. Odtrhl jsem ho od ní, vytáhl na nohy, popadl za límec jeho kostkované flanelové košile a zatřásl s ním. Všechny moje plány dokázat jí své city byly fuč v momentě, kdy jsem spatřil Krásku sedět na posteli hluboko v jeho objetí. Líbal její čelo. Co to mělo být. Měla na sobě pouze jedno z jeho triček a kalhotky. Voda z jejích mokrých vlasů zmáčela tenkou látku a prosvěcovala nahou pokožku pod ní.   

"Uklidni se brácho" říkal mi konejšivým hlasem. Ruce měl zdvižené, na znamení, že se vzdává. Kurva on mě jako uklidňuje? Měl jsem chuť rozbít mu obličej. Vztek proudící mým tělem roztřásl mé ruce.

"Nemusím se kurva uklidňovat, ty laskavě nesahej na mojí holku"

"Přestaň!" slyšel jsem jí křičet mezi vzlyky "přestaň" prosila mě. Zatahala mě za rukáv trika, ale já ucukl. Zlost ze mě sálala. Sevřel jsem ho silněji. Tedy se vůbec nebránil. 

"Uklidni se Lincu, copak to nevidíš? Děsíš jí." Děsím jí? Já? Nikdy bych jí neublížil. Věděla to přeci, nebo ne? Otočil jsem se k ní a spatřil její šokované oči. Ano opravdu jsem jí děsil. Sakra. Pustil jsem Tedyho. Okamžitě se postavil před Krásku, jako by jí chtěl chránit před mým dalším výpadem. Všechno jsem to totálně podělal. Musel jsem jí to nějak vysvětlit.

"Krásko, omlouvám se" pokusil jsem se Tedyho obejít, jenže ten mi znovu zastoupil cestu. Schovala se za jeho zády. Nechtěla na mě pohlédnout." neublížil bych ti, nikdy. Přísahám!" promlouval jsem k ní. Neviděla mě, ale slyšet mě musela. Byl jsem v hajzlu. Co mám sakra udělat? Co? Zoufal jsem.

"Pojď ven" Nařídil mi Tedy. Nemohl jsem udělat nic než souhlasit. Chvilku jsem vyčkával, zda si to Kráska přeci jen nerozmyslí a nepromluví se mnou. Nepohnula se ani o centimetr. Nezbylo mi tedy než od ní odejít. Měl jsem ohromnou chuť do něčeho silně praštit a to něco jsem byl já sám. Zavřel jsem oči. Jak může být něco tak krásného během jediného okamžiku pryč? Nechat jí tu, bolelo. Tuhle bolest jsem neznal. Musel jsem od ní odejít, kdybych to neudělal, vše by bylo jen horší.

"Copak jsi se úplně zbláznil? Chováš se jako magor. Co tu vůbec děláš?" vyjel na mě okamžitě v kuchyni, která byla dostatečně daleko, aby nás nemohla slyšet.

"Magor? To myslíš vážně?" ironicky jsem se na něj usmál. Měl ruce na mojí holce v jeho zasraný ložnici a ještě zasranější posteli a já mám být magor? Měl štěstí, že jsem se ovládl natolik, že jsem ho nezabil, i když to byl on. Nikdo na ní nebude sahat. Ona je moje.

"Jo myslím, děláš jako kdyby si mě neznal, Lincu. Nešel bych proti tobě, myslel jsem, že to víš, že si věříme. Potřebovala si jen s někým promluvit." Jeho slova mě nutila k zamyšlení.

"Omlouvám se. Nevím co to do mě vjelo. Viděl jsem tě jak jí objímáš a, ... no prostě jsem zmagořil"

"Lincu, chtěl jsem jí jen pomoct. Našel jsem jí na parkovišti, klepající se, ubrečenou." " požádala mě, abych jí odvezl co nejdál."

"Co nejdál ode mě?"

"Ano. Lincu nemohl jsem jí tam v tom stavu nechat. Ať se mezi tebou a ní stalo cokoliv potřebovala čas uklidnit se a srovnat si vše v hlavě"

"Řekla ti co se stalo?"

"Nic konkrétního. Že jí Rebeca řekla, že je jen jedna z mnoha laciných cour co projdou tvojí postelí a jen co dostaneš co chceš, vrátíš se k ní."

"Nic z toho není pravda, ví to, že?"

"No po pravdě neví" po jeho slovech jsem chtěl okamžitě vyrazit zpět za ní. Omlouval bych se, prosil o odpuštění klidně celou noc jen kdyby to znamenalo, že mi odpustí. 

"Počkej. Dej jí čas. Promluv si s ní zítra. Odvezu jí ráno domu, ale teď jí nech v klidu vyspat. "

"Mám jí tu nechat přes noc?" představa, že bude tak daleko ode mě se mi příčila. 

"Lincu, Lex je úžasná a krásná holka, ale ty si můj kámoš, nejlepší jakýho mám. Myslíš, že bych to všechno zahodil?" podíval se na mě tázavě."Je tu v bezpečí" dodal. Věřil jsem mu. 

Vyšel jsem ven z chaty a nasedl do svého vozu. Dlouhé minuty jsem tam seděl ve tmě pozorujíc okna domu. Nemohl jí tu jen tak nechat. Nedokázal jsem to. Chtěl jsem být s ní a přivinout si ji do své náruče jako včera. Ještě ráno jsem si myslel, že už bude jen každým dnem lepší než ten předešlý. Ani v tom nejhorším snu by mě nenapadlo, že budu za jasné noci sedět ve svém voze a dívat se na prázdná, tmavá okna Tedyho chaty, zatímco ona je uvnitř. Rukama jsem pevně sevřel volant svého vozu. Byl jsem bezradný. 

Mohly to být minuty možná hodiny co jsem zůstal venku, když se ozvalo zaklepání na okno. 

"Nevěřil jsi mi?" zeptal se mě Tedy skrze sklo. 

"Věřil, ale nedokázal jsem být od ní tak daleko" Všechno bylo v háji. Poprvé v životě jsem pochopil co jsem všem těm holkám dělal. Ta po které jsem toužil ze všech nejvíc a se kterou jsem chtěl být o mě nestála. 

"Usnula" 

"Mohl bych za ní?" zeptal jsem se.

"Nevím jestli to je dobrý nápad"

"Nevzbudím jí. Potřebuju jí vidět." 

"Dělej co myslíš"

Nečekal, že mu ještě něco odpovím a vydal se na verandu k velké houpací síti, kam se natáhl. Potichu jsem se znovu proplížil do její ložnice. Lampa stojící na nočním stolku svítila a jemně osvětlovala celou místnost. Ležela na posteli schoulená do klubíčka. Vlasy už měla suché. Ležely všude okolo ní. Její zavřené oči jasně lemovaly zarudlé kruhy. Natáhl jsem se pro deku u jejích nohou a opatrně jí přetáhl přes její hubené křehké tělo. Byla tak krásná, když spí. Shýbl jsem se a jemně jí políbil do vlasů. Ještě dlouhou chvíli jsem jí pozoroval než jsem se otočil k odchodu zpět do svého auta, kde jsem měl v plánu čekat až do rána. Ve dveřích mě zastavil její tichý hlas.

"Nech mě být Lincu, prosím" otočil jsem se k ní. Ležela v naprosto stejné poloze v jaké jsem jí opouštěl jen její oči byly pootevřené. 

"Nemůžu"

"Proč? Nechci být jednou z nich" tiše promlouvala.

"Tou nikdy nebudeš" na sucho jsem polkl. Slova řítící z mé pusy jsem nedokázal zastavit. "Miluju tě" možná jsem trochu doufal, že mé přiznání něco změní, že se ke mě rozeběhne a řekne, že je na tom stejně jako já, jenže ona ležela dál nehnutě ve své posteli a hleděla mi do očí. Z jejího obličeje se nedalo nic vyčíst. Poprvé ve svém životě jsem cítil co je to skutečná bolest. Nevěřila mi. Pochybovala o existenci mých citů. Pochybovala o mé lásce. Stál jsem tam a hleděl do její mlčící tváře. 

V minulosti jsem udělal spousty hloupostí a ublížil mnoha holkám, ale každá věděla do čeho se mnou jde. Všechny jsem předem varoval. Jestli tohle měl být trest za mé chování, nebyl příliš tvrdý?  

Nezbylo mi nic jiného než otočit se a odejít.