Svítání

Tedy 1/2

Doufala jsem, že se mi podaří napsat celou kapitolu, ale znáte to. Člověk míní DĚTI mění. Takže místo psaní jsem celé noci chodila s prckama na ruce. Šílenost. Omlouvám se za zdržení a doufám, že se bude poloviční kapitola alespoň trochu líbit. 

Budu velice ráda za všechny komenty. Napište mi, prosím, zda se vám to alespoň trochu líbí, nebo ne. 

Prvním místem, kde jsem se jí pokusil najít, byl Tedyho dům. Přijel jsem na příjezdovou cestu honosného stavení. Tedyho rodina patřila mezi zazobané boháče. Otec vlastnil naftařskou společnost, ve které si přišel k neskutečnému jmění. Jeho roční příjem byl vyšší než rozpočet okolních městeček. Jenže bohatství není vždy absolutní výhra. Tedy byl neustále sám. Rodiče trávili většinu svého času na cestách za obchody a na svého jediného syna neměli čas, vlastně jsem si ani nedokázal pořádně vzpomenout, kdy jsem je viděl naposledy. Byl zahrnut penězi a majetkem, měl vše na co si ukázal, ale lásku rodičů prakticky nepoznal. 

Když jsem byl malý kluk, pracovala moje máma v jeho domě jako uklízečka na částečný úvazek. Trávil jsem s ním veškerý čas. Vyrůstal jsem po jeho boku v jeho přepychovém domě. Byl jako můj bratr a já ho tak i miloval. Šly jsme společně školky a pak i do školy. 

Po odchodu mého otce se máma musela poohlédnout po nové práci, která by nám zajistila bydlení a celkem normální život. Tedyho matka nás doporučila své známé z klubu, paní Benettové, ta nabídla mamce dům pro služebnou a slušnou práci. Máma neváhala a okamžitě přijala. Naše cesta s Tedym se rozdělila, nicméně přátelství zůstalo i nadále. Trávil jsem s ním veškerý svůj volný čas, dělal jsem mu společnost, když byl doma sám. 

Věděl o vše myšlenkách putující v mé mysli, dokonce  i o citech co jsem k ní cítil. Svěřil jsem se mu po první společné noci s ní a teď mi jí odvezl neznámo kam. Zradil mě snad? Po tolika letech přátelství se ke mě obrátil zády? Po pravdě jsem netušil co mě ničilo víc, to že je na noc u jiného kluka, nebo že je zrovna s ním. Bolelo to, ukrutně. Potřeboval jsem jí rychle najít. 

Vběhl jsem do toho jeho paláce hlavním vchodem. Nemusel jsem zvonit. Byl jsem tu tak často jako doma. 

"Tedy" zavolal jsem na chodbě čekajíc, že mě uslyší a vyleze.

"Není tu Lincu" ozvala se jejich služebná z kuchyně. Byla to podsaditá, starší mexická přistěhovalka jménem Rosa. 

"Nevíš, kde bych ho našel?" zeptal jsem se jí

"Jel do lovecké chaty" 

Sakra. 

Bez rozloučení jsem vyběhl z domu a rozjel se svým starým vozem, který bylo jediným mým majetkem  do luxusní, moderní chaty nedaleko v lesích, kde byl můj nejlepší přítel s holkou, kterou jsem miloval.

Cesta na jejich luxusní sídlo nebyla dlouhá, nicméně se zdála nekonečná, během níž jsem si při každém ujetém kilometru víc a víc uvědomoval, že o ní nechci přijít. Vlastně jsem ani nemohl. Musel jsem udělat vše, abych jí získal zpět. Zamiloval jsem se do ní, hluboce. Síla citu, rostoucího v mém srdci mě k smrti děsila. Nevěděl jsem, jak se to vlastně stalo. Celá léta jsem si myslel, že jsem vůči lásce imunní, jenže pak přišla ona a já v tom byl už od prvého okamžiku až po uši. Netoužil jsme po tak hlubokém citu. Odmítal jsem prožívat zklamání z nešťastné lásky jako moje matka. Dlouhé roky strávila po boku tyrana a alkoholika. Ničil nejen její život, ale i můj a to jsem nechtěl. Nevázal jsem se, i když všechny ty holky v mojí minulosti o to stály. Každá by si mě ráda připoutala po svém boku. Jenže já toužil jen po jediné. Můj cit byl den ode dne silnější a já se poprvé ve svém životě začal bát budoucnosti. Nedokázal jsem si představit co se mnou bude až odjede, až bude definitivně pryč na konci světa a já budu ztracený. 

Dojel jsem do lesů nedaleko města. Cesta byla temnější, neosvětlená,  táhla se hlubokým lesem, kam si slunce jen těžko našlo cestu. Odbočil jsem na vedlejší prašnou cestu vedoucí ke srubu. Netušil jsem co mě čeká v cíli mé cesty. Co budu dělat jestli je najdu spolu? Dokázal bych to přijmou? Poprvé ve svém mizerném životě, jsem se zamiloval a ona chtěla strávit noc s mým nejlepším přítelem. Zoufalství zachvátilo mou mysl. Nedokázal jsem snést pomyšlení, že není moje. V jeden okamžik jsem mohl přijít o bratra a svou lásku. 

Zastavil jsem před domem. Všude byla tma. Kdyby na příjezdové cestě nestálo Tedyho auto, myslel bych si, že tu nikdo není. Vplížil jsem se do domu. Ruce jsem měl zpocené od adrenalinu proudícím mým tělem. Opatrně našlapujíc jsem vešel do obývacího pokoje uprostřed stavení. Plížil jsem se domem potichu jako zloděj vykrádající prádelníky hned vedle spících majitelů. Byla zde tma, nikdo tu nebyl. Jediný zvuk slyšitelný kolem, bylo praskání dříví v krbu. Dokonalá romantická chvilka, pomyslel jsem si. Další vlna obavy zaplnila mou mysl. Jestli nejsou tady u ohně, tak kde můžou být? To ne, prosím, ať nejsou v ložnici, spolu. Váhal jsem, zda by nebylo lepší všechno vzdát. Neměl jsem sílu vyjít nahoru do poschodí a najít je v některé z úžasných ložnic tohoto velkolepého stavení. 

Sedl jsem si na schody vedoucí do patra a sevřel svou hlavu v dlaních. Byl jsem na pokraji vlastních sil. Tam nahoře mě čekalo prozření. Byla tam Kráska a Tedy. Pravděpodobně jí právě odhaloval všechny své milostné tajemství. Pozorně jsem naslouchal všem nepatrným zvukům vycházející z domu, zda je neuslyším. Po pravdě jsem neměl nejmenší tušení, jak bych zareagoval. To nekonečné mučení z nic nevědění mě zžíralo. Už jsem to nedokázal vydržet ani o minutu déle. Zvedl jsem se a vyrazil po schodech směřující k mé zkáze.

Dřevěný srub byl starý a každý můj krok ohlásil obyvatelům svým skřípěním. Za dlouhá léta přátelství s Tedym jsem tu byl nesčetněkrát. Věděl jsem jak našlapovat, aby o mě nikdo nevěděl. Došel jsem na konec chodby k pootevřeným dveřím vedoucích do ložnice, ze kterých se ozývaly slabé hlasy. Stál jsem jen opodál a naslouchal. Nebylo to ode mě vůbec hezké, ale já si nedokázal pomoci. 

"Proč se tohle děje zrovna mě, Tedy? Nikdy jsem nikomu neublížila, proč mi tohle dělají?" slyšel jsem ji k němu promlouvat. Hlas měla chraplavý, jako kdyby několik hodin usilovně plakala. Kurva! Za to jsem mohl já. Nenáviděl jsem se, že jí neustále ubližuji. Ze všeho nejvíce jsem toužil udělat jí šťastnou, ale opak byl zkutečností.

"Nechtěl ti ublížit, tomu nevěřím. Má tě rád. Jsi v mnoha ohledech jeho první. Možná je z toho všeho trochu zmatený, ale neublížil by ti, věř mi. Já ho znám"

Děkuju brácho. JO! Tohle by mohlo trochu pomoct. Kdyby jí o mě prozradil několik dalších pozitiv mohl jsem mít alespoň nějakou šanci získat jí zpět. Pokračuj Tedy. Vyzýval jsem ho v duchu. Odposlouchával jsem jejich rozhovor ukrytý za dveřmi. Byl jsem ubožák, ale klidně bych byl čímkoliv pokud by to znamenalo znovu sevřít její tělo ve své náruči.

"Viděla jsem ho líbat Rebecu a teď se dozvím o všech těch holkách. Jak bych mu mohla věřit, že nejsem jen jednou z nich?"

To už bylo na mě moc. Nemohl jsem tam jen tak stát a dál poslouchat jak se trápí. Musel jsem jí přesvědčit o tom, jak moc je pro mě vyjmečná.