Svítání

Čekání

Tak snad se to bude líbit.

Je to maličko delší, tak u toho neusněte.

Lex

Odešla jsem od něj bez jediného ohlédnutí. Pohled zpět by byl pouhopouhým utrpením. Nijak by to nezměnilo mé rozhodnutí odjet, jen bych se o to víc trápila.

Na žádný let jsem nespěchala. Moje letadlo mělo odletět za několik dlouhých hodin, které jsem odmítala strávit na statku. Nedokázala jsem tam zůstat.

Po našem návratu od jezera jsem utíkala do domku, zabouchla za sebou dveře a zhroutila se s pláčem na postel. Úleva však s prolitýma slzami nepřicházela. Cítila jsem jeho vůni na svém povlečení. Spal tu pouhé dvě noci, ale stejně tu zanechal svůj specifický otisk. Mohla bych si nechat povléknout jiné povlečení, ale čisté prádlo vám nepomůže zapomenout na milovanou osobu. Naházela jsem všechny věci do svých kufrů. Nestarala jsem se o to jestli je prádlo dobře složené, aby se nepomačkalo, bylo mi to jedno. Pro mě byl důležitý už jen čas.

Požádala jsem Ruth o odvoz. Samozřejmě, že zavolala Linca, koho taky jiného.

"Proč od nás odcházíš?" ptala se mě. Vymyslela jsem si historku s bratrem. Ruth byla neskutečně bystrá. Věděla, že můj bratr není důvod mého odjezdu nýbrž její syn.

"Omlouvám se Lex, můžu za to já. Prosila jsem ho, aby tě nechal být. Byla to chyba, teď už to vím, protože on tě skutečně miluje"

"Ne dost, aby o nás trochu bojoval. Vzdal to na samém začátku. Vím, že je to dobrý člověk, ale nedokážu ho o tom přesvědčit, pokud on sám nechce uvěřit. Takhle to nemělo dopadnout"

Letištní hala byla přecpaná k prasknutí. Došla jsem k informační tabuli a tam vyhledala svůj let. Odbavení bude začínat přibližně za šest hodin. Sedla jsem si na první volnou lavičku, kterou jsem zahlédla. Byla jsem příšerně unavená. Cítila jsem potřebu dál plakat, ale už ve mě nezbila ani kapička slz. Zula jsem si boty a položila nohy na vedlejší sedačku. Sevřela jsem kolena pažemi těsně u svého těla. Zavřela jsem oči a nechala čas plynout okolo sebe.

Celá tahle cesta byl jeden velký omyl. Kdybych zůstala doma, nikdy bych ho nepotkala a nezamilovala se do něj. Neseděla bych tu z předčasně ukončené cesty. Mé srdce by již tolikrát nekrvácelo a nebylo by prolito tisíce mých slz. Cítila jsem samotu, přibližně stejnou jako po ztrátě svých rodičů. Věděla jsem, že on byl ten na koho jsem tak dlouho čekala. Nikdo jiný, kdo vstoupí do mého života, už nebude jako on. Prázdnota zabírající mé zraněné srdce se každým okamžikem rozrůstala.

Silné paže mě uchopily a zvedly do výšky. Narazila jsem na tvrdou hruď. Nasála jsem známou vůni mýdla a potu. Nechtěla jsem otevřít oči. Mohlo by se totiž ukázat, že je jedná o výplod mé fantazie.

"Už nikdy tě nenechám odejít" hlas, který jsem znala prolétl mou myslí. Tohle nemohla být skutečnost, ale pouhá představa toho co bych si přála, aby se stalo.

Sedl si s námi zpět na plastovou lavičku. Jeho sevření bylo silné až bolestivé. Přitiskl svůj obličej do mých vlasů. Cítila jsem jak záměrně vdechuje jejich vůni.

Otočil si mou hlavu k sobě. Políbil mé rty, jemně je třel těmi svými. "Omlouvám se, neodcházej" promlouval mezi polibky. Uchopila jsem jeho obličej a přitáhla si ho blíž. Tváře měl mokré. Donutila jsem otevřít své oči a pohlédnout na něj. Usmíval se. Záře jeho obličeje byla nakažlivá, taky jsem se na něj zasmála a polibky mu začala vracet. Byl skutečný, žádný výplod mé zoufalé fantazie. Přišel si pro mě a nenechá mě odejít.