Svítání

Kapitola 2

                 

Let do Austinu v Texasu byl dlouhý skoro sedmnáct hodit. V New Yorku se muselo přestupovat. Během letu jsem se snažila spát, ale to vůbec nešlo. Prostory v letadle jsou velice omezené. Měřím bez mála sto sedmdesát centimetrů a mám hodně hubenou postavu, i když jím na co mám zrovna chuť, ale i tak jsem se nemohla na sedačce srovnat. A tak jsem se snažila alespoň číst jedinou knihu, kterou jsem měla sebou. Byla to naštěstí  má nejoblíbenější Pýcha a předsudek od Jane Austinové, kterou jsem četla alespoň dvacetkrát. Kdo by nemiloval pana Darcyho.

Kapitán ohlásil zahájení přistávání mojí cílové destinace. Uklidila jsem svou knihu do kabelky a nahnula se k okýnku v naději, že zahlédnu alespoň něco z mého nového domova. Venku byla tma. Není divu, bylo něco okolo jedné hodiny ranní.

Letadlo klidně přistálo a odrolovalo na přidělené stanoviště. Počkala jsem, až většina cestujících opustí své místo a pak jsem se také vydala k východu. Měla jsem trochu času, než budou moje zavazadla k vyzvednutí, pokud tu tedy jsou se mnou a neletí na druhý konec světa v jiném letadle. Rozhodla jsem se tedy navštívit toalety, abych se trochu upravila. I když venku byla ještě tma, v hale bylo vedro k padnutí. Pořádné teplo jsem znala z domova, takže mi to nevadilo. Měla jsem na sobě krátce ustřižené džínové kraťasy modré barvy, červené přiléhavé tílko a na nohách nazuté moje oblíbené baleríny také v barvě červené.  Do kabelky jsem si zabalila pletený svetřík, kdyby mi náhodou bylo chladno. Teplota byla v neformálním oblečení snesitelnější.

Došla jsem na toalety a v umyvadle si opláchla obličej. Namalovala jsem si řasy. Hřebenem pročesala svoje dlouhé blond vlasy. Barvu jsem získala po otci. Sílu a hustotu po matce. Na koncích se mi přirozeně jemně vlnily. Nikdy jsem je nerovnala. Takto jsem je zdědila po rodičích a takové jsem je měla ráda. Nikdy bych na nich nic neměnila.

Nadechla jsem se a naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Lepší už to nebude, pomyslela jsem si. Vydala jsem se tedy pro svá zavazadla. Ty už pomalu kroužila na pásu. Vzala jsem si vozík a pomalu je nastrkala na něj. Teď už opravdu musím jít vstříc svému novému dobrodružství.

Pomalu jsem tlačila svůj vozík s kufry z posledních dveří a rozhlédla se po příletové hale. Všude bylo plno lidí. Jak sakra poznám, ke komu mám jít? Nikdy jsem ty lidi neviděla. Podle předaných informací by na mě měl někdo čekat s nápisem. Pořádně jsem se tedy znovu rozhlédla po okolí.

V dáli jsem uviděla kluka tmavé pleti s cedulkou Lex Willson.

Mohlo by mu být tak okolo dvaceti. Byl neskutečně vysoký. Černé triko s dlouhým rukávem měl napnuté okolo paží. Musel na sobě hodně pracovat. Měl oblečené černé kraťasy, které mu odhalovaly vysportovaná lýtka. Na nohou nazuté černé tenisky značky Nike. Vůbec nevypadal jako farmář.

Rozhlédla jsem se znovu po příletové hale, zda neuvidím někoho jiného s cedulkou s mým jménem. Mohla to být přeci jen shoda okolností. Marně jsem hledala typického Texasana s kloboukem, oblečeného ve flanelové košili, s džínsy s přezkou a v kovbojských botách. Nikdo takový tady nebyl. Tohle musí být omyl. Velký omyl. Znovu jsem se podívala na toho kluka. Se zájmem si mě prohlížel. Když zjistil, že se na něj také dívám, se usmál. Pak se ale odvrátil a zahleděl se dál mezi lidi.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu roztlačila svůj vozík se zavazadly směrem k mému odvozu. Dívala jsem se na toho kluka, jak mě pozoruje, zatímco jsem se k němu víc a víc přibližovala. Pomalu jsem zastavila svůj vozík těsně u něj. Znovu se na mě usmál. Měl krásné rovné bílé zuby.

„Ahoj Krásko, můžu ti nějak pomoct?" zeptal se mě hlubokým přitažlivým hlasem.

„Myslím, že jo" odpověděla jsem mu nejistě.