Svítání

Kapitola 6

Následovala jsem ho postranním vchodem vedoucí od bazénu do rozlehlé kuchyně.  Byla krásná a prostorná. Kdybych uměla vařit, cítila bych se zde jako v ráji.Kuchyně byla vybavená kuchyňskou linkou vanilkové barvy. Nechyběla zde moderní dvoukřídlá lednice s výrobníkem ledu,myčka, trouba, kávovar a mnoho menších ručních robotů, o kterých jsem netušila, jak se vlastně používají. Uprostřed místnosti byl jídelní bar spojující kuchyň a jídelnu. V druhé části místnosti byl dvanácti místní jídelní stůl. Byla zde prostřena jen polovina všech míst. Začala jsem být nervozní a ohlodávala si svůj spodní ret. Za okamžik se seznámím s rodinou u které budu žít tři měsíce svého života. Dlouho jsme přemýšlela jací budou jako lidé. Pravidelně poskytují příležitost studentům studovat v letní škole. Obyčejně sem jezdí studenti pouze na měsíc. Můj bratr si ovšem zajistil pobyt hned na měsíce tři. Prvních čtrnáct dní bylo určeno na tak zvané seznámení s okolím. Jinými slovy, si chtěl užít co nejvíce večírků a dobít několik dívek. Pak měly následovat dva měsíce studia v jeho případě americké literatury a pak dalších čtrnáct dní na párty a dívky na rozloučenou.

„Ahoj zlatíčko, odpočinula jsi si trochu?." pozdravila mě Ruth. Stála jsem k ní zády, takže jsem si jí vůbec nevšimla.

„Dobrý den, Ruth. Trochu jsem se prospala." pozdravila jsem jí. Její pohled byl vřelý. Byla jsem ráda, že tu byl někdo jako Ruth. Ona byla jistě dobrý člověk. Cítila jsem, že když budu mít potíže, určitě bych se jí mohla svěřit. 

Rozlehlou halou, která se nacházela v bezprostřední blízkosti kuchyně se neslo klapání bot. Samou nervozitou jsem přešlapovala na místě. Do místnosti vstoupila velice elegantně oblečená paní středního věku. Měla krásné husté vlasy zlaté barvy sahajíc až k jejím ramenům. Byla velice hubená. Šaty,šedé barvy, zdobil pásek, který zdůrazňoval její útlý pás.

„Dobrý den, Ruth. Přineste mi, prosím, polévku do mé pracovny. Najím se uvnitř." požádala jí a chystala se zase odejít, když si všimla jak stojím v rohu místnosti. „A ty jsi jistě Alexis Willson. No jistě, zapomněla jsem, že máš přijet už dnes. Přijď za mnou do mé pracovny, až se najíš" řekla mi a pak aniž by čekala na mou odpověď se otočila a odešla začtená v papírech, které si celou dobu držela v ruce.

„To byla paní Benettová" utrousil jízlivě Lincoln.

„Trochu úcty synu" pokárala ho Ruth.

Lincoln se jen ušklíbl a sedl si ke stolu. Do místnosti  za hlasitého dusotu vběhla dívka a mladík mého věku oblečení v jezdeckém.Od jejich bot opadávalo bahno a sláma. Zbyla po nich cestička vedoucí až k jídelnímu stolu.

„Omlouváme se, úplně jsem ztratila pojem o čase Ruth" řekla dívka a usadila se ke stolu.

„To je v pořádku zlatíčka. Venku je nádherně a vím, jak rádi jezdíte na koních a teď už konečně pojďme jíst." vřele se na ně usmála a zasedla do čela stolu.

„Lex, posadíš se? Zeptala se Ruth.

Všichni se podívali mým směrem. Posadila jsem se na poslední volné místo u stolu přímo naproti Lincolna. Jen co jsem dosedla natáhl se po jídle a začal si ho přímo kupit na svém talíři.

„Ahoj, Já jsem Ben" pozdravil mě kluk sedící hned na vedlejším místě.

„Ahoj. Jsem Alexis Willson."

Prohlížel si mě důkladněji než mi bylo příjemný. Byl to velice hezký kluk a pravděpodobně mu u nohou leželo mnoho dívek, ale prostě to nebyl můj typ. Ale já vlastně ani svůj typ neměla. Nikdy jsme žádného kluka neměla.