Svítání

Večírek na rozloučenou

Profesor ukončil poslední vyučovací hodinu o patnáct minut dřív. Váhala jsem jestli mám počkat na Lincolna před školou, nebo se vydat na zpáteční cestu sama. Po jeho přísném proslovu jsem se nezmohla ani na slovo. Seděla jsem na své židli v první řadě a nechápavě na něj hleděla. "Po škole na mě počkáš před budovou" nařídil mi a odešel. Ještě dlouhou dobu po jeho odchodu jsem nechápala co se to vlastně stalo. Vzdorovitá část mé mysli se probudila k životu. Nemůže mi přeci nařizovat, že s ním pojedu domu, takto to prostě nefunguje. 

Vyšla jsem ze školy a nikde ho nezahlédla. Super. Vydala jsem se tedy sama domu. Šla jsem po prašné cestě vedoucí k domu. Cíl mé cesty byl už nedaleko. Dům nemohl být dál než poslední kilometr chůze. Byla to celkem hezká procházka v odpoledních hodinách. Auto blížící se ke mě bylo slyšet už z dálky. Za hlasitého skřípotu brzd zastavilo těsně u mě. Vyběhl z vozu a začal křičet.

"Co to kurva děláš? Řekl jsem ti, že na mě máš čekat před školou"

"Nemáš mi co přikazovat, nejsem tvůj pes a nebudu na tebe čekat, tam kde mi nakážeš" vykřikla jsem na něj na svou obranu. 

Zarazil se, jako by mu došlo jakým způsobem se mnou jednal. 

"Omlouvám se, neměl jsem na tebe křičet, ani ti říkat co máš dělat. Pochop mě, musím dělat svou práci a ty přede mnou utíkáš"

"Utíkám, to ty utíkáš!"

"Neutíkám před tebou"

"Ne a co teda děláš? Nechodíš ke společnému jídlu. Když tě náhodou někde potkám, tak okamžitě odejdeš. Nepíšeš mi zprávy. Odháníš mě od sebe. Křičíš na mě. Řekl jsi že mě ..."

"Neříkej to!" zakřičel na mě znovu.

"Lhal jsi mi?" zeptala jsem se. Svůj pohled upřený na něj.

Odvrátil svou tvář "Ano"

Osamocená slza padala po mé tváři. Lhal mi. Jak jsem mohla uvažovat o tom, zda by to nemohla být pravda. Jak jsem jen mohla být tak hloupá a najívní. Sklopila jsem svůj zrak k zemi, už jsem se na něj nedokázala dál dívat. Zašel příliš daleko. Lhal mi o těch nejdůležitějších pocitech, jaké člověk může vůči druhému cítit. Otočila jsem se a odcházela od něj pryč směrem ke statku. 

Lincoln

Díval jsem se za ní jak odchází. Sledoval jsem ji dokud se její postava na rozpálené prašné cestě stala neviditelnou. Neřekl jsem jí pravdu. Já jí skutečně miloval, tak hluboce jak jen člověk dokáže. Řekl bych, že jsem se do ní zamiloval už na tom letišti, kde jsem jí poprvé spatřil ale popravdě jsem jí musel milovat mnohem dřív. Byl jsem v koncích. Nevěděl jsem co mám dělat. V momentě, kdy jsem na ní ta slova vybalil, tak mi nevěřila. Bolelo to, nikdy jsem nezažil takovou bolest. 

Bylo mi jasné, že tuhle holku ze své hlavy už nikdy nedostanu. Nemohl jsem spát ani pořádně jíst. Toho večera, když jsem se opil, jsem o ní řekl mámě. Prosila mě, abych jí nechal být. Ona nebyla jako ty ostatní, nezasloužila si to, jak jsem s holkama jednal.  Ani moje vlastní máma mi neuvěřila. Byl jsem skutečně odpad. Každý to věděl. Musel jsem pryč, daleko od ní. 

Lex

Týden se neskutečně vlekl. Po rozhovoru s Lincolnem na příjezdové cestě, jsem ho již neviděla. Pobyt zde se pro mě stal neskutečným stereotypem. Ráno jsem šla sama do školy, tam byla až do odpoledních hodin a pak se zase sama vrátila na statek. Cestou jsem si koupila malou svačinu ve školním bufetu, abych večer nemusela ke společné večeři. Nechtěla jsem ho vidět. Nechtěla jsem vidět nikoho. Přála jsem si, aby už tento pobyt skončil a já byla zpět doma u své babičky.