Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

Prolog (opožděný)

„Ať žije dračí mág!" zvolal Tristan Nash pozvedaje pohár vína.

„Ať žije!" zopakovali všichni kolem.

Saer se usmál. Rukou naznačil, aby se ostatní utišili. „Děkuju, ale bez vás bych to nedokázal. Na vítězství!" Pozvedl svůj pohár a napil se. Ostatní přítomní nadšeně pokřikovali.

Tristan přišel k němu a položil mu ruku na rameno. „Nebuď tak skromný. Saturio na tebe bude pyšný, až vyroste a já mu o tomto dni budu vyprávět."

„I tvá dcera na tebe bude hrdá, až já jí na oplátku řeknu o tom, jak její otec statečně bojoval po mém boku." Saer se usmál a pohlédl do davu dračích jezdců.

Hlavou mu projela bolestná myšlenka na svého syna. Škoda, že už ho nikdy neuvidí.

„Děje se něco?" Tristan si ho starostlivě prohlížel.

„Jen jsem se na chvíli zamyslel. Omluv mě na chvíli."

„Jasně." Starostlivý pohled mu z tváře nezmizel, ale ustoupil na stranu, aby mohl projít.

Saer prošel rychle mezi jezdci a vyběhl na chodbu. Byla tam tma. Zažehl plamen ve své ruce a nechal jej vystoupat ke stropu. Cestou nikoho nepotkal, všichni se nacházeli v trůnním sále a oslavovali tam jejich vítězství.

Objevily se před ní masivní dveře, ani se nenamáhal je otevírat a jednoduše prošel skrz. Pohled na knihovnu v Eir Hollow ho pokaždé dokázal naprosto uchvátit. Obrovské police plné knihy popisující celou jejich historii, malé lampičky na každé z nich a k tomu malé stolky se židlemi, kde si mohl každý sednout u své oblíbené knihy. To všechno dodávalo tomuto místu starobylou a úchvatnou atmosféru. Zhluboka se nadechl a nasál tak nádhernou vůni knih. Prošel kolem vysokých polic. Zastavil se až v zadní části místnosti. Odpočítal si správný počet a vytáhl knihu, která se zdánlivě mohla zdát nezkušenému oku velice stará a nepoužitelná, ale jednalo se pouze o jedno ze Saerových kouzel. Když knihu otevřel, byla jako nová. Sedl si k malému stolku. Rozevřel dlaň a tam se mu okamžitě zjevilo pero.

Po chvilce váhání začal psát. Nebylo to dlouhé. Musel spěchat, aby na to on nepřišel. Snad si to jednou přečteš, Saturio, a pochopíš, pomyslel si zkroušeně. Vstal a vrátil knihu zpět na své původní místo.

„Co to je za knihu?" ozvalo se za ním.

Prudce se otočil a uviděl Tristana. Ve svém zamyšlení ani nezaznamenal jeho přítomnost. „Nic," odpověděl prostě a pokračoval.

Prošel kolem něj a chtěl se vrátit k ostatním, ale Tristan ho chytil za paži. „Znám tě už hodně dlouho, takže poznám, když něco není v pořádku. Chováš se poslední dobou divně, myslel jsem si, že to je jenom z nervozity z boje, ale začínám mít pocit, že je v tom něco víc."

„Do toho ti nic není," odsekl Saer a vyvlíkl se z Tristanova sevření.

Tristan se hořce zasmál. „Tak není? Myslel jsem, že za tu dobu, co se známe, mi už věříš. Asi jsem se spletl." Probodl Saera naštvaným pohledem a zamířil ke dveřím.

„Nechci, aby se ti něco stalo."

Tristan se zastavil a zmateně si svého dlouholetého přítele prohlížel. „Co by se mi mělo stát?"

„Jen mi něco slib." Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi. „Až se můj syn jednou vrátí, pomoz mu, veď ho. Arwell ti pomůže. Vychovej z něho statečného bojovníka."

„O čem to sakra mluvíš?"

„Prostě mi to slib, moc tě o to prosím."

„D-dobře." Saerovi se viditelně ulevilo.

„Děkuju." S těmito slovy se otočil a vyšel ze dveří. Tristan za ním několik vteřin hleděl a pak mu zrak spočinul na knize, kterou Saer ještě před malou chvíli držel v ruce. Opatrně ji vytáhl a poněkud udiveně si prohlížel zašlý obal. Otevřel ji a se zatajeným dechem si přečetl poslední záznam.

„Proboha," vydechl. Pustil knihu z rukou a ta tlumeně dopadla na koberec rozložený po celé místnosti. Tristan vyběhl z knihovny a před očima měl stále text, který vlastní rukou napsal člověk, o kterém si myslel, že už ho dávno zná. Ne, to nesmí udělat, proběhla mu myšlenka hlavou.