Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

[Kapitola druhá] - Haló?

"Gabriello!" zvolal někdo v její hlavě. Gab s sebou trhla a zmateně se rozhlížela kolem sebe. "Neslyší mě," řekl Neznámý zklamaně, aniž by si uvědomil, že ještě nepřerušil spojení.

"Halo?" hlesla téměř neslyšitelně. Naděje v jejím srdci vzplanula. Tak dlouho doufala, že se s ní někdo spojí.

"Gab?" Byl jí povědomý. Určitě ten hlas už někde slyšela, ale kde?

"Kdo jsi?"

"Ty mě nepoznáváš? To bolí," zavtipkoval Neznámý a ona se neubránila úsměvu.

"Artaire, je tak... úžasné tě slyšet."

"Nejsi první, která mi to říká," odvětil dračí jezdec s hranou samolibostí. "Ale není čas na to mi lichotit mi tady. Nemáme moc času. Dostaneme tě odtamtud, připrav se na náš příchod," vypálil na ní najednou, takže se zmohla na pouhé:

"Jak?"

Artair se zasmál. "Co já vím. Vlaječky, dort, víno, co seženeš."

"Budu se snažit." Hned jak to dořekla, ucítila, jak Artair spojení přerušil. Dostaneme tě odtamtud, ta věta jí zněla v hlavě pořád dokola.

Měla se radovat, být šťastná, ale jediné, na co dokázala v tu chvíli myslet, bylo, jestli se jí něco nezdálo. Nebo něco horšího. Co když se jí Saer naboural do hlavy a tohle všechno byl jeho zvrácený způsob zábavy? Naděje, která v ní tak náhle vzplanula, zase rychle pohasla. Jak si jen mohla myslet, že by se s ní Artair mohl spojit, Ani si nebyla jistá, zda je vůbec naživu.

Opět si vzpomněla na předchozí rozhovor se Saerem. Damnatio. Znala to slovo. Slyšela ho už někým vyslovovat a taky si vzpomínala na své znechucení, když se dozvěděla, co to je. Ale proč se jí ta vzpomínka nevybavovala? Jakoby ji někdo v mysli postavil vysokou a nedobytnou zeď. Snažila se jí nějak obejít. Hledala nějakou sebemenší skulinku. Nějakou trhlinu. Z jakého důvodu by někdo nechtěl, aby to zjistila? Proč by si někdo dávala takovou práci s tak těžkým kouzlem, kvůli jednomu slovu? Damnatio, něco tak známého a přeci tak cizího.

Musí se uklidnit, jinak se, co nevidět zblázní. Opřela se zády o zeď a zavřela oči. Soustředila se na dech. Otec jí učil, že i v nejtěžší chvíli musí zachovat chladnou a čistou hlavu. Nesmí se nechat unést svými city – tedy zrovna tím se moc neřídila. Opravdu se jí udělalo lépe. Skoro si ani nevšimla strážného, který jí přinesl jídlo.

"Vstávat princezno, máš tu večeři." Ještě naposled se nadechla a vydechla, aby zahnala kousavou odpověď na oslovení "princezno" a otevřela oči. Strážný jí uvolnil pouta a ona se okamžitě napila vody ze džbánu. Hltala každý doušek, bála se, aby jí to opět nesebral, protože jí to trvá dlouho, jak se už párkrát stalo. K jídlo toho moc nebylo. Pár kousků tvrdého chleba, ale nechtěla si ztěžovat, lepší něco, než nic.

Strážný jí zase připoutal a odešel.

Gab se opět ponořila do svých vlastních myšlenek, ale jen co zavřela oči, uslyšela máchání křídel. Zpočátku velice nepatrné, ale jak vteřiny ubíhaly, zvuk zesiloval. Gabriella se snažila vyhlédnout oknem, jenže bylo přímo nad ní, takže nic neviděla.

"Gab si tam?" Tentokrát poznala Artaira okamžitě.

"Jo," zvolala, co možná nejtišeji, aby jí stráže neslyšely. Draci? projelo Gab hlavou. Ale jak by to bylo možné? Stále slyšela máchání křídel, ale nic se nedělo.

Začínala už mít obavy, když se Artair konečně ozval: "Teď zavři oči a pokud to půjde, nějak se schovej."

Nenapadlo ji nic lepšího, než se schoulit do klubíčka a čekat. Nastala chvíle ticha, a pak se náhle ozvala rána. Cítila, jak jí na hlavu spadla trocha omítky smíchané s drobnými kamínky, ale co se jí zdálo opravdu divné, byl průvan, který cítila na zádech. Konečně se odvážila zvednout hlavu.

Při pohledu dozadu se Gabrielle zatajil dech.

Docela podstatný kus zadní zdi chyběl. Ta část, ke které byla připoutaná ovšem stále držela. Když vyhlédla ven, zjistila konečně původ toho máchání. Artair a pár dalších jezdců seděli na osedlaných hipogryfech. Hlavou jí projela vzpomínka na Danniella, jak s Ferrethem, jeho drakem, vletěli přímo do hnízda těchto zvířat.

"Seth a Rodric, uvolněte ji pouta. Honem! Myslím, že si brzy všimnou, že jim chybí část věže." Artair na ní ani nepohlédl a jako správný velitel rozdával okamžitě rozkazy.

Oba dva jezdci sletěli se svými zvířaty do vězení – nebo aspoň do toho, co z něj zbylo. Seskočili na zem a začali zjišťovat, jak Gabriellu zbavit okovů.

Netušila, jak to udělali, ale po několika minutách spadli řetězy na zem.

"Děkuju," řekla a pokusila se usmát.

"Pomozte ji vstát a vysaďte ji za mě," řekla Artair jezdcům a poté obrátil svou pozornost na Gab. "Promiň, ale pro tebe tady zvíře nemáme. Budu ti muset stačit já."

Neodpověděla. Pouze přikývla a nechala se jezdci vysadit na hipogryfa za Artaira. Pevně se drž," upozornil ji. Gab poslechla. Chytila Artaira kolem pasu. Hipogryf po pár vteřinách roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu.

Sledovala ubíhající krajinu pod sebou a brzy se jí začaly zavírat oči. Nebránila se tomu. Opřela se o Artairova záda a poddala se spánku.

***

"Opatrně ji vem a odnes do pokoje." Hlasy byly tiché, jakoby vzdálené. Cítila, jak ji někdo bere a odnáší. Pomalu otevřela oči.

Uviděla tvář jednoho z jezdců. Všiml si, že je vzhůru a usmál se. Úsměv mu oplatila. Marně se snažila vzpomenout, kdo to je, ale měla spíš pocit, že ho vidí poprvé. Procházela nějakou chodbou.

Nedokázala přesně určit, jak dlouho trvalo, než konečně zastavila. Kluk, který jí nesl otevřel dveře.

Vstoupili do malé místnosti. Vzadu u zdi stála postel. Jezdec do ní Gabriellu položil.

"Ne já nemůžu spát. Musím okamžitě mluvit s-"

"Na to ještě bude času dost. Teď je důležité, abyste se vyspala a nabrala sílu."

Byla příliš unavená na to, aby odmlouvala. Přikývla a jezdec se usmál. Vzal deku a přehodil ji přes Gabriellu.

"Děkuju," řekla Gab těsně před tím, než upadla do hlubokého spánku.

***

Zdálo se mi to, projelo Gab hlavou, když se probrala. Oči nechávala zavřené, bála se rozhlédnout. Nebo jsem umřela. Jinak si nedokázala vysvětlit ten úžasný pocit odpočatosti a měkké země – spíš matrace – kterou cítila pod sebou.

Po dlouhé době jí bylo teplo, což ještě víc podporovalo její teorii o smrti.

Když se konečně odvážila otevřít ty oči, zjistila, že je opravdu v nějakém pokoji.

"Takže jsem opravdu umřela," konstatovala sama k sobě nahlas.

Vedle ní se ozval smích. "Naštěstí ještě ne."

"Arwelle!" Prudce se posadila a pohlédla na starého muže.

p\zgؙ