Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

Epilog

Tristan běžel chodbou, ale Saera nikde neviděl. Kam mohl sakra tak rychle zmizet? Byl si vědom, že jeho přítel vládne pozoruhodnou mocí, ale proč tohle všechno dělal? To, co si přečetl v té knize ho velmi znepokojovalo. Co ho vedlo k tomu, aby napsal Saturiovi něco takového?

Zaše za roh, do míst, kde se nacházely, jakési stáje pro draky, ale on tomu tak nerad říkal. Draci nebyli nějaká tupá zvářata, ale moudří a starobylí tvorové, především však jejich přátelé.

Tam Saera zahlédl. Seděl na hřbetě svého Askooka a chystal se odletět.

Zaznamenal Tristanovu přítomnost.

Krátce na něho pohlédl a pak vzlétli do vzduchu.

„Avanthadore, kde jsi?"

Jeho drak se ukázal vzápětí. Nevypadal překvapeně, když mu to Tristan pověděl.

„Věděl jsem o tom, ale zakázal mi cokoliv říct," odvětil Avathador zklesle. „Víš, že ho musím poslouchat. Navíc... nevěděl jsem, že to dotáhne až sem. Myslel jsem si, že to je jen nějaké období, stres nebo tak něco."

„Musím letět za ním."

Avathador souhlasně přikývl. Tristan vylezl na jeho hřbet a rychle vyletěli za Saerem.

Dohnali ho poměrně rychle.

„Stůj!" zakřičel Tristan zoufale.

Saer se prudce společně s Askookem.

„Neměl jsi za mnou letět!" zvolal vyčítavě.

„Proč? Co se děje?!"

„Leťte pryč! Hned!"

Tristan byl ovšem odhodlaný dostat ze Saera odpověď. „Nikam nejdu, dokud mi to nevysvětlíš."

Dračí Mág se začal v sedle ošívat. Sklopil zrak a něco si šeptal.

Když se pak znovu podíval na Tristana, svítily mu oči temně rudou barvou. „Měl jsi odejít dokud jsi na to měl čas," zahřměl Saer podivným hlasem.

Tristan zadržel dech.

„Saere?"

„Ten tu už není." Tvař se mu zkřivila do děsivého úšklebku.

Teprve v tu chvíli si jezdec uvědomil, že musí letět okamžitě pryč, ale to už bylo pozdě. Dračí Mág proti němu vyslal smrtící kouzlo.

***

Arwell se rozhlížel po místnosti plné lidí a marně se snažil najít Saera. Ještě mu nestihl poblahopřát. Zeptal se několika lidí, ale nevidělo ho. Pár mu řeklo, že někam odešel.

Čaroděje napadlo, kam asi tak mohl jeho žák jít.

V knihovně trávil mnoho času, nepřekvapilo by ho, kdyby tam Saera našel.

Prošel skrz dav a zamířil do knihovny.

Vešel dovnitř a opět se rozhlížel všude kolem sebe.

Díval se i vzadu v místnosti, ale nikde nikdo. Až po chvíli si všiml nějaké knihy ležící na zemi.

Sebral ji a pohlédl na stránku, která tam byla nalistovaná.

Bez jakékoliv reakce si přečetl text, co tam viděl.

Nahlas si povzdechl a zakroutil zklamaně hlavou. „Cos to udělal?"

Pak udělal to, co pokládal za svou povinnost. Šetrně vytrhl stránku z knihy a tu následně uložil na své místo.

Odjakživa se snažil být naprosto neutrální, nedávat moc najevo emoce a být dobrým učitelem, ale v tu chvíli vedla jeho mysl vnitřní válku. Rozum bojoval proti jeho vlastním citům.