Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

[Kapitola osmá] - Čerstvý vzduch

Drak ji zrakem brzy vypátral. Notnou chvíli si hleděli z očí do očí, jakoby oba dva čekali až ten druhý uhne pohledem. Nechtěla být ta první, ale po chvíli to přeci jen vzdala. Nedokázala odolat. Seth vedle ní jí něco říkal, ale ona ho nevnímala. Stále dokola se snažila s Verathem spojit, on ji však k sobě nepustil. Odvrátil se od ní, netušila proč, to se ovšem měla během několika minut dozvědět.

Jezdec na jeho zádech se ohlédl a ukázal na ní. Něco vykřikl a i jeho společník přesunul svou pozornost na Gabriellu. Vytřeštila vyděšeně oči.

"Gabriello, musíme vypadnout!" vykřikl Seth a popadl ji za loket. Gab na něho pohlédla a přikývla. Jenomže draci už byli opět ve vzduchu a mířili přímo k nim. "Musíme se schovat pod stromy, tam na nás nemůžou." Slyšela Setha, ale nic z toho, co říkal ji nezajímalo. Jediné, na co dokázala myslet, byl fakt, že ji její drak zradil. Seth ji zatáhl do nějakého úkrytu, až po několika vteřinách Gabrielle došlo, že na ní celou dobu mluví. "...jak nás mohli najít. Byli jsme schovaní."

Nadechovala se, aby mu to vysvětlila, ale přerušil ji podivný skřek. Poznávala ho. Byli to hipogryfové. I Seth si toho všiml. Než jí v tom stihl zabránit, vstala a opatrně mířila zpět k domu. Draky nikde neviděla, což ji spíš ještě víc znepokojilo, než uklidnilo. Zaslechla mužské hlasy. Mohlo jich být asi pět nebo šest, to ji ujistilo, že to není královská stráž. Opět se schovala za roh domu a nenápadně vyhlédla. Uviděla skupinku osmi mužů. Všichni měli stejně zbarvenou zbroj. Značně se jí ulevilo. Byla to nějaká dračí letka, která jim oběma pravděpodobně zachránila život. Seth už byl u ní. Odvážila se vylézt z úkrytu a dračího jezdce tam opět nechala samotného stát. Něco tiše zvolal, ale to Gabriellu nijak zvlášť nezajímalo. Mířila k veliteli, tedy k tomu, kdo měl na hrudi vyšitou iniciálu své letky.

"Moc děkujeme za zá-"

"Gabriello?" skočil jí velitel do řeči. Nechápavě pozvedla obočí. Snažila se toho muže někam zařadit, ale marně. Nepřekvapovalo ji, že ji ten muž poznává. Byla poměrně známá, přestože ne kvůli sobě, nýbrž kvůli svému otci, Tristanovi.

"Eh... ano?" Nic lepšího jako odpověď ji nenapadlo.

"Nepoznáváš mě?" Prohlédla si ho od hlavy až k patě, ale musela zavrtět hlavou. "Jsem Adalard, zavedl jsem tě i s tvou letkou na setkání dračích jezdců."

V tu chvíli to Gabrielle došlo. "Ráda tě zase vidím, dlouho jsme se neviděli."

"Myslel jsem si, že jsi uvězněná," podotkl s povytaženým obočím.

"Už jsem pár dní zpátky."

"Aha, proto to nevím. Byl jsem posledních pár týdnů se svou letkou na výzvědách. Sledovali jsme sem ty vojáky s draky, nemusíš mít strach, už jsme to s nimi vyřídili."

Gabriellou projela vlna strachu. "Vyřídili? Neublížili jste jim, že ne?"

"Nikdy bych drakovi neublížil, to bych snad raději sám zemřel," odvětil Adalard chladným hlasem, hned si to však uvědomil. Odkašlal si a pohlédl na muže ze své letky. "Vezmeme je domů. Gabriella poletí se mnou," otočil se k ní, "pokud tedy samozřejmě chce. A jejího kamarádíčka si vezme někdo z vás." Dračí jezdci tím sice nebyli moc nadšení, ale velitele poslouchali.

"Děkujeme," odvětila a pohlédla směrem k Sethovi. Nebyl sice představou letu s jiným dračím jezdcem nadšený o moc víc, než ostatní, ale věděl, že jiná cesta z Tryhyms Pond nevede.

Adalard naskočil na své zvíře a podal jí rukou. Vděčně jeho pomoc přijala. I ostatní už seděli na svých zvířatech. Velitel dal povel ke vzlétnutí a během několika vteřinu už byli všichni ve vzduchu.

"Jen mi vrtá hlavou, že vám Ó velká výsost povolila takovýhle vejlet," zvolal dračí jezdec.

Gabriella si skousla ret. "Nepovolila."

"Tak co ste tu v tom případě dělali?" Gabriella mu začala vyprávět od začátku jejich příběh. Adalard celou dobu poslouchal a občas se uchechtl. "Páni, tohle to si snad ještě nikdo k tomu malému královskému zmetkovi nedovolil. Zatleskal bych ti, ale musím držet tohle zpropadené zvíře."

Seth letící vedle nich se zase tak nebavil. Jeho pohled vypovídal o všem. Povzbudivě se na něho usmála, ale očividně to moc nepomohlo.

Doufala, že cesta bude trvat o něco déle a ona si dostatečně promyslí, co vlastně řekne na vysvětlení jejich malého výletu. Určitě nehodlala Holmecovi říkat něco o dopisu, ani že byli u jezera. Svěřila se s tím Adalardovi, který s jejím záměrem naprosto souhlasil.

"Tomu skrčkovi absolutně nevěřím. Nechápu, jak se mohl stát králem."

"Jo, to já taky ne," přitakala souhlasně. Pevně se chytila svého společníka, protože v tu chvíli začala zvířata klesat.

Poprvé si mohla pořádně prohlédnout, kde jsou tato zvířata chována. Tems Hole bylo v podzemí, takže si tak nějak nemohla představit, že by se na tomto místě mohl chovat nějaký tvor.

Vešli do nějaké jeskyně. Až po několika minutách konečně zahlédla světlo. Náhle se před nimi objevila protáhlá místnost. Jinak se to popsat nedalo. Strop nebyl zrovna nějak vysoký, stěny byli naopak dlouhé, protáhlé do strany, taková chodba. Po celé délce jedné stěny byly stáje. Trochu jí bylo zvířat líto. Celé dny zavření v nějaké malé ohrádce. To musel být strašný život. Adalard jdoucí vedle ní si všiml, jak si boxy prohlíží.

"Nejsou tam pořád. Skřítkové je pouští ven a oni se po čase zase vrací. Vevnitř jsou pouze zvířata, která se zrovna vrátila a oni se tím pádem o ně chtějí postarat, než je zase vypustí, nebo ty, která budou ještě potřeba."

Gabriella přikývla, ne že by snad dračího jezdce zrovna poslouchala. Starosti o hipogryfy vystřídaly starosti o ní samotnou. Z chodby, která tvořila jedinou únikovou cestu, se náhle vynořila skupina vojáků. Zprvu se zmateně rozhlíželi po místnosti, ale když zmerčili Gabriellu a Setha, okamžitě se vydali k nim.

"Slečna Nash a Maddock?" Gabriella nejistě přikývla. Předpokládala, že Maddock je Seth. "Musíte jít s námi. Hned."

Opět přikývla a následovala první dva vojáky. Zbytek šel za nimi, asi se báli, aby jim ona a Seth neutekli.

Prošli několik chodeb, než se konečně objevili u známých dveří. Jeden z vojáku zaklepal a když se nic neozývalo vstoupil dovnitř. V místnosti seděli kolem stolu nějací skřítci v čele se samotným králem. Po jeho boku si Gab všimla Arwella. Voják podal zprávu o jejich nalezení. Holmec spokojeně přikývl a přesměroval svou pozornost ke Gabrielle a Sethovi. Ar po ní hodil zlostný pohled. Tušila, že až si vyslechne krále, bude to mít ještě pokračování u čaroděje.

"Tak tady jste," začal skřítek a vstal od stolu, "umíte si vůbec představit, jak moc jsem byl překvapený, když mi oznámili, že nejste nikde k nalezení?" zeptal se. Měla sto chutí mu odpovědět, ale bránil ji v tom Arwellův naštvaný výraz. "Klidně bych vás nechal tam venku napospas osudu a už se o vás nestaral, protože by mi to ušetřilo mnoho práce-"

"Tak proč jste to neudělal?" skočila mu Gab do řeči.

Holmec se zhluboka nadechl a vydechl, než pokračoval: "Spoustu lidí mě však nabádalo, abych to nenechal jen tak být. Dal jsem vás tedy hledat. Riskoval jsem životy několika svých zvířat... a jezdců, dokonce jsem zjistil, že dva mí hipogryfové jsou pryč, prostě se vypařili. A pak se doslechnu, že jste přiletěli s výzvědnou skupinou, jen tak jakoby nic." Teď už stál přímo před nimi. Oči mu plály zlostí. "Doufám, že pro to máte dobré vysvětlení."

Gabriella pohlédla na Setha, vypadal úplně bezradně. "Eh...potřebovali jsme na vzduch. To víte, jsme pod zemí a vy na to možná jste zvyklý, ale my ne. Úžasně jsme nadýchali čerstvého vzduchu a jsme zas v pohodě.