Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

[Kapitola sedmnáctá] - Co se ti na něm líbí?

Arwell se k němu pomalu blížil. Konečně si s ním mohl v klidu promluvit. Posledních pár dnů se toho stalo tolik, že to nebylo možné. Danniella stále trápily myšlenky ze setkání z předchozího dne. První vlna dračích jezdců již dorazila, ale ještě zbývalo mnoho jiných. Ti měli ještě přijít. Až se tak stane, začnou intenzivní přípravy na válku. Blížilo se to a on si uvědomoval, že tentokrát to bude zlé.

„Tak o čem si se mnou potřeboval mluvit, Danne?"

Nevěděl odkud začít. Sedl si na starou lavičku a Arwell ho napodobil. Dann začal svému Mistru vyprávět o Vitae, setkání s tímto mocným artefaktem i o problémech, které s ním nastaly.

Arwell mlčky poslouchal, ani jednou svého žáka nepřerušil.

Zdálo se to jako věčnost, než měl Dann konečně pocit, že řekl vše.

„Vím, co se děje. Překvapuje mě jen, že se to nestalo dřív," odvětil klidným hlasem Arwell.

„Co to je?"

Arwell si poposedl. Vypadalo to, jako kdyby hledal správná slova. „O stvoření tohoto světa víš, taky víš příběh o Vitae i původu tvé moci. O tom kameni se toho moc neví. Vznik, původ, stáří. Prostě se tu náhle objevil. Setkal jsem se s ním v životě pouze jednou, ještě předtím, než byl ukraden. Nikdy na ten okamžik nezapomenu..." Na pár vteřin se Arwell odmlčel. „Energie v něm je čistá, neposkvrněná. Její cíl je tvořit a pomáhat. Ale celá staletí byla tato energie využívána k ničení a ubližování."

„Takže se teď prostě vzepřel? Vždyť je to jenom kámen." Danniell si nedokázal moc představit, že by něco tak, byť magického, dokázalo samo myslet.

Arwell si povzdechl. „Toto ještě stále nechápeš? Všechno kolem nás má vlastní mysl, nebo alespoň mělo. Lavička na, které teď sedíme. Dřív to byl strom. Už jsi měl možnost poznat, jakou sílu v sobě ukrývají. Kdybychom ten strom nevzali a neosekali ho do tvaru, který chceme pořád by to byl strom a rostl by a rostl." Přejel dlaní nad kouskem lavičky. Z té začal rašit malá větvička. „Ač se to nezdá, všude kolem nás je život, jen se mu občas musí pomoci."

Dann úžasle hleděl na větvičku, náhle z ní byla větev a hned na to začaly dolů růst mohutné kořeny. Ty se dostali přes kamennou zem a rostly dál a dál. Nahoře se z větve stala koruna nového stromu a ta rostla nahoru. Mezi ním a Arwellem byl teď půlmetrový rozestup, protože se tam nacházela obrovská jabloň.

„Temná magie se pokoušela dostat k Vitae a ten ji odrazil tím, že přestal vyzařovat svou energii. Uzavřel se do sebe a nepustil k sobě nic. Proto nemůže Saer čerpat z Vitae. Došel až k hranici toho, co si mohl dovolit."

„Začne tu energii zase vyzařovat?"

„Jistěže. Ale i tak si na svého otce dávej pozor, pořád vládne ohromnou mocí a když má u sebe Alfu... bojím se, že i tak má stále navrch."

„Ten Alfa, je neporazitelný?"

„Ovšem že ne, ale stojí při něm ostatní draci a ti ho chrání."

Dann si povzdechl. V mysli se už připravoval na fakt, že když na to přijde, jeho drak Ferreth se připojí k Alfě. Nezazlíval mu to, i přesto však doufal, že až tak daleko to nedojde. Kdyby si tak mohl s Alfou nějak spojit stejně jako s ostatními draky. Prvně na to musel vynaložit veškerou svoji energii a nakonec skončil v hlavě jednoho z draků. Jak se vlastně jmenoval? Ronner? Ronnur? Nedokázal si vzpomenout. Možná, že kdyby to zkusil znovu...

„Mistře, asi mě něco napadlo."

***

Gabriella stála před bránou sídla Tërath a nedočkavě vyhlížela skřítky a další dračí jezdce, kteří měli přijít. Chodila sem a tam a snažila se nějakým způsobem zabavit. Nikdo jí sice neřekl, že by to měla dělat, ale ona se rozhodla sama. Seth se někam vypařil a Danniell si potřeboval něco vyřídit. Předpokládala, že jde o Vitae.

Ohlédla se za sebe, aby viděla na nádvoří. Všimla si tam Arwella s Dannem. Seděli a o něčem spolu mluvili. Vypadali oba tak vážně. V Danniellově tváři se zračil výraz mírného úžasu i děsu. Za těch pouhých pár let se opravdu stal dospělejším, pomyslela si. Velice dobře si ho pamatovala jako poněkud zmateného mladíka, který neměl ani tušení o magii. Pravda, ona sama v té době nebyla zrovna nějaký zkušený bojovník, kdo mohl čekat, že co nevidět se z ní stane velitelka dračí letky a bude stát v předních liniích. Vzpomněla si na ten okamžik, kdy spadla z Veratha. Dann jí tehdy zachránil. Bylo to sice poněkud nevhodné místo na vyznání svých citů, ale to ho poněkud nezajímalo.

Aniž by si to uvědomila, na tváři se jí objevil úsměv.

V hlavě jí pořád zněly jeho poslední slova, než ho ovládl Saer:

„Kdyby se mi něco stalo, pamatuj si, že nikdo se mi nikdy takhle neusadil v hlavě jako ty. Omlouvám se, že jsem ti kdy něco udělal, za svou unáhlenost. Nikdy na tebe nezapomenu."

„Netušil jsem, že se ti tolik líbí."

Gabriella prudce otočila hlavou. Vedle ní stál Seth.

„Cože?"

„Dann, netušil jsem, že se ti tolik líbí," zopakoval a ušklíbl se.

Pozvedla obočí. Jak sakra může vědět nad čím přemýšlí?

Seth si jejího zmateného výrazu zjevně všiml.

„Stojíš tu, koukáš na něho a hloupě se usmíváš."

To všechno vysvětlovalo.

„Jo, no víš, moc jsme toho spolu zažili. Bylo by těžké o něm přemýšlet jenom jako o kamarádovi."

„To mi vysvětli, protože já nerozumím. Skoro tě zabil, utekl a nechal vás tu samotné, plížil se kolem tebe neviditelný, přidal se k nepříteli a potom po tobě chtěl ještě, abys mu pomohla. Co z toho se ti na něm líbí?"

Směr jejich rozhovoru se jí přestával líbit. Kam tím sakra míří? „Svojí náklonnost mi dává najevo už od začátku. Svěřoval se mi. Hned potom, co se naučil ovládat vodu, vytvořil pro mě květinu z ledu, kterou stále ještě mám. Ano, ublížil mi, ale omluvil se mi za to. To, že se za mnou plížil neviditelný? V tomhle stavu přišel ke mně do pokoje a vytvořil tam další květiny, abych už nebyla tak smutná. Stál při mě a dodržel svůj slib."

„Jaký?"

„Že na mě nikdy nezapomene."

Seth se zatvářil zklamaně. Asi čekal jinou odpověď. Proč se chová tak divně? Pořádně si ho prohlédla. Bylo na něm něco jiného, ale co? Možná ten pohled. Takhle se na ni ještě nikdy nedíval. Vypadal tak nějak zvláštně.

„Co se děje?" zeptal. Nemohlo ujít jejímu zraku, že se usmál, když si všiml, že si ho prohlíží.

„To bych se měla ptát já, nemyslíš?"

„Se mnou je všechno v pořádku, ale ty bys možná měla ještě zvážit svůj výběr."

Jak si může dovolit něco takového vůbec vyslovit? „Jsem tvoje velitelka, na to laskavě nezapomínej," připomenula mu ostře. Něco se s ním dělo, tím si byla jistá.