Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

[Kapitola šestnáctá] - Pan Danniell Super Úžasný Dračí Mág Dior.

„Uvědomuješ si, co se ti povedlo?" Gabriellin hlas se rozléhal po chodbě. Procházeli se jen tak po sídle, jako to dřív dělávali v Eir Hollow, ale tam to mělo mnohem větší kouzlo. Tady stále někoho potkávali, neboť v sídle ještě stále pobývali někteří elfové a lidé. I když skřítků bylo v jejich pevnosti podstatně víc, spletitý komplex chodeb zajišťoval, že potkat někoho bylo téměř nemožné.

„Hm?" Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že promluvila. V hlavě se snažil vymyslet plán na dobytí Eir Hollow.

Malon a Isaac souhlasili s jeho prvním cílem. Po úspěšné poradě se odebrali zpět do svých království a zanechali za sebou své zástupce, kteří byli připraveni o všem své vládce informovat.

„Něco podobného se žádnému z tvých předchůdců nepodařilo a že byli tací, kteří to zkoušeli."

Dann si musel neustále přehrávat jejich rozhovor z předchozího večera. Teď, když už měl čistou a otevřenou mysl, hluboce zalitoval svých slov, přestože někde uvnitř tušil, že na nich bude trocha pravdy.

Pohlédl na Gabriellu. Něco mu říkala. Možná měl poslouchat, ale on si chtěl jenom užívat její uklidňující přítomnosti. Vypadala tak nádherně. Vlasy, černé jako ta nejtemnější noc, jí volně spadaly přes ramena a dokonale kontrastovaly se sněhově bílými šaty. Oči jí zářily a po dlouhé době viděl Gab šťastnou.

Tu a tam se zasmála a Dann vlastně ani nevěděl čemu, přestože se k ní přidával. Na tom však nezáleželo. Byla tam. Šla hned vedle něj. Nebyla jen snová představa. Snad poprvé si doopravdy uvědomil, jak moc mu scházela. Kdyby chtěl, mohl by Gabriellu chytit za ruku, nebo dokonce obejmout. Přitisknout ji k sobě a nepustit.

„Danne?" ozvala se Gabriella poněkud rozpačitě.

V ten moment mu došlo, že se již nepohybují, ale stojí a Dann Gabi silně tiskne k sobě.

Rychle Gabriellu pustit a omluvil se. „Nevím, co mě to popadlo," dodal a opět pomalu vykročil. Gab se k němu přidala.

Chvíli šli mlčky vedle sebe.

Byla to Gabriella, kdo nakonec promluvil jako první: „Myslels to vážně?" zeptala se.

„Co přesně myslíš?"

„To, že bys neodešel kvůli mně."

„Gabriello," opět se zastavil. Pohlédl jí zpříma do očí. „V životě jsem nemyslel nic tak vážně jako to, co jsem ti včera řekl. Patřím do tohoto světa a patřím k tobě. Už nikdy nepotkám člověka, se kterým by mě to spojovalo tak jako s tebou. Neptej se, jak to vím, protože sám nemám ani páru. Zkrátka to tak je a nikdo a nic na tom nezmění. Žádné kouzlo světa by mě nedonutilo ti ublížit, i kdyby bylo sebe silnější, to ti přísahám,"

Nevěděla, co říct. Sklopila zrak k zemi a snažila se vstřebat Dannova slova. Následovala další chvilka ticha.

„Já... já nevím, co říct," řekla nahlas. Uchechtla se. „Nikdo mi ještě něco tak krásného neřekl," vysoukala ze sebe nakonec. Stále jí hleděl do očí. „Taky mám pocit, že k sobě patříme. Celé ty roky, kdy jsem byla uvězněná, jsem měla pocit, že kromě Veratha mi chybí i něco jiného. Netušila, co to je, až do chvíle, kdy ses zase objevil. Byl si to ty, co mi celou tu dobu scházelo." Slova jí šla z pusy úplně sama. Všechno, co chtěla vždycky říct, ale bála se.

Danniell se usmál, ale stále nemluvil. Kdyby tak jenom mohla číst jeho myšlenky. O čem asi zrovna přemýšlí? Prohlížel si ji a ona nevěděla, jestli má něco říct.

Pak se sklonil k jejímu uchu. „Už jsem ti to jednou řekl, omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy udělal a za vše, co kdy udělám."

Po jeho posledních slovech v ní hrklo. Danniell jí opět pohlédl do očí. Byli u sebe tak blízko, že se téměř dotýkali nosy.