Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

[Kapitola patnáctá]- Alfa

Byl to velkolepý pohled.

Kolem slavnostního stolu seděly tři bytosti. Dann stál za těžkým závěsem a nenápadně sledoval celou situaci. Cítil se jako v nějakém fantasy filmu.

Židle v čele byla volná pro něho, aby dobře viděl na všechny přítomné. Po jeho levici a pravici byla místa pro Arwella a Gabriellu. Vedle jeho Mistra seděl Thoban, který tam zastupoval skřítky. Naproti němu, tedy vedle Gabrielly, seděl Malon Mirarieth.

Vládce elfů vypadal prakticky tak, jak si Danniell myslel že vypadat bude.

Dlouhé špičaté uši svou délkou přesahovaly až přes jeho hlavu. Až po prsa dlouhé stříbrné vlasy, byly volně rozpuštěné přes ramena. Hranatý obličej, tvrdé rysy a výraz bez jediné emoce. To všechno dodávalo lesnímu elfovy na vážnosti. Jeho národ byl odjakživa spjatý s přírodou, a proto se nebylo čemu divit, že i jeho oblečení se skládalo ze samých přírodních materiálů. Nic výstředního. Barvy spíše zelené, hnědé a černé. Na zádech měl připevněných luk a toulec s šípy. Při příchodu si všiml i dlouhého meče u pasu. Elf byl zřejmě připravený kdykoliv zaútočit. Kromě toho si Danniell nemohl nevšimnout elfovy impozantní výšky. Byl mnohem vyšší, než kdokoliv jiný v místnosti.

Vedle Malona seděl o polovinu menší člověk. Na rozdíl od elfa, člověka zdobil dlouhý plášť prošívaný zlatem s kožešinovým límcem. Ve tváři se mu zračil výraz naprostého opovržení nad všemi přítomnými. Černé vlasy měl krátce zastřižené. Na levém boku se mu houpal obrovský meč. Isaac Siosal vypadal úplně stejně jako každý jiný člověk v Dannově světě, ani by si netipoval, že je ovládá kouzla, přestože jen v malém měřítku.

Fakt, že všichni byli ozbrojení, jako kdyby se chystali do války, Danna znervózňovalo ještě víc.

Gabriella k němu přistoupila zezadu a položila mu ruku na rameno. „Možná bychom tam měli jít."

Přikývl. „Dobře." Naposledy se zhluboka nadechl a vydechl a vstoupil do místnosti.

Všechny pohledy se v tu chvíli obrátili směrem k němu. Dělal, že mu to vůbec není nepříjemné a pokračoval směrem k dlouhému stolu.

Gabriella a Arwell se usadili na svá místa. Dann se rukama opřel o opěradlo židle a nejprve přelétl pohledem všechny v místnosti. Trval na tom, aby si každý z vládců nechal svou osobní stráž venku, a tak tam teď sedělo pět bytostí, které s napětím očekávaly, co jim Dračí mág chce říct.

„Děkuji Vám všem, že jste přišli. Malone," kývl směrem k vládci lesních elfů, „Isaacu," kývl směrem k člověku, „Thobane," pohlédl na velitele skřítků, „a Gabriello," podíval se na dračí jezdkyni po jeho pravici. „Jsem si vědom, že mnohým z vás je nepříjemné tady být, ale stojíme před něčím větším, než jsem my sami."

„Zrychli to," zavrčel Isaac.

„Víte, co chci. Spojit naše armády a vytvořit tak jednu obrovskou. Takovou, kde spolu budou bojovat dračí jezdci, elfové, lidé i skřítci bok po boku. Společně dokážeme královskou armádu porazit a dobýt hlavní město."

„Proč bychom měli poslouchat tebe? Spolupracoval jsi s nimi," namítl elf.

Všichni souhlasně přikyvovali.

Dann si povzdechl. „Kdybych měl v úmyslu někoho z vás zabít, už bych to dávno udělal." Jeho slova šokovala snad každého. I on nedokázal uvěřit, že něco takového řekl.

První, kdo se vzpamatoval, byl kupodivu člověk. „Když jsi tak mocný, Dračí mágu," jeho jméno vyslovoval s upřímným opovržením, „proč to pak nezvládneš sám?"