Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

[Kapitola třináctá] - Odcházíme

„Dannielli," vydechl Arwell nevěřícně.

Dračí mág se usmál a silně svého Mistra objal. „Rád vás zase vidím."

„Nápodobně." Jak Holmec slíbil, tak udělal. Svolal schůzi, všech, které si Dann sám vyžádal. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl, aby se tam všichni vešli. Velitelé všech dračích letek a Thoban, generál armády z Eir Hollow. Dann ani nedoufal, že se s ním ještě setká. Mnoho slov spolu neprohodili, ale Thoban byl velmi spolehlivý a zkušený, ostatní k němu vzhlíželi. Vyžádal si generály z Tems Hole a samozřejmě Arwella. Holmeca by tam sice nepotřeboval, ale on trval na to, aby tam byl s nimi. Asi se bál, aby Dann nevyvolal nějakou vzpouru či tak. Gabriella seděla vedle něj. „Když se ke mně dostalo, že jsou zpět draci, nevěřil jsem tomu." Mistr seděl na židli po jeho druhém boku. „Proč si tohle vlastně nechal svolat? Co tak důležitého potřebuješ všem říct?" Tentokrát se k němu stočily všechny pohledy.

Trochu znervózněl. Odkašlal si. „Celé ty roky jsme byli... eh jste byli v nevýhodě. Draky a magii měla ta druhá strana, ale to se teď změnilo. Můžeme jít do protiútoku-"

„To je sice pravda, ale co Saer. Pokud vím, i on vládne obrovskou mocí, má Vitae a dračí potomky Alfy. Proč si myslíš, že zrovna teď máme zaútočit?" namítl Holmec. Ostatní souhlasně přikyvovali.

Danniell jim nechtěl říkat to, co Gabrielle. Zatím ne. Nejprve s tím musí jít za Arwellem. Ten určitě bude vědět, co se s Vitae stalo.

„Neptejte se mě, proč. Prostě mi věřte. Faktem je, že nepřítel je momentálně oslabený z důvodu, který ani oni sami neznají." Rozhlédl se po všech přítomných. Chápal jejich pochybnosti, ale doufal, že ho poslechnou.

„A co chceš dělat?" zeptal se jeden z dračích jezdců.

„Dobudeme zpět Eir Hollow. Nachází se tam sklad veškeré výstroje a zbraní. Když o něj přijdou, nebude trvat dlouho a vyhrajeme, ale..." Na chvíli se odmlčel. Tušil, že to, co po nich bude požadovat je nemyslitelné pro nikoho z nich, on to však viděl jako zcela nevyhnutelné. Tázavé pohledy ho donutily pokračovat. „Musíte se spojit s ostatními rasami." Někdo už chtěl něco namítat, ale Dann ho nepustil ke slovu: „Chápu, že si to nikdo z vás neumí představit. Netuším, proč se mezi sebou tak nenávidíte, ale jestli chcete vyhrát, nemáte na výběr."

„I kdybychom s tím my souhlasili, jak přesvědčíš ostatní? Elfové jsou moc namyšlení, aby na něco takového přistoupili a lidi zase moc hloupí a slabí," vykřikl někdo.

„Nechápu to. Dračí jezdci a lidé si jsou hodně podobní, proč je tak nesnášíte?"

„To oni nemají rádi nás, Danne," odpověděla Gabriella.

„Proč?"

„Sám moc dobře víš, jaké jsou vlastnosti lidí. Bojí se toho, co neznají. Většina z nich nás nemusí právě kvůli drakům. Bojí se jich. I když si jsme na první pohled podobní, oni nikdy nepochopí to pouto, které je mezi námi a draky."

Doufal, že alespoň Gabriella bude držet při něm. Takhle na to zůstal sám a pomalu mu docházely nápady, jak je přesvědčit.

„Jsem si docela dost jistý, že elfové a lidi by souhlasili," namítl nakonec. Pohyboval se po velice tenkém ledě a velice dobře si to uvědomoval. To, co se jim chystal oznámit, by mohlo velice snadno ohrozit pozici, kterou si tak dlouho budoval.

„Jak si tím tak můžeš být tak jistý?" zeptal se chladně Holmec.

„No..." Přešlápl z jedné nohy na druhou. „Já jsem s nimi už mluvil."

Nastalo hrobové ticho. Každý v místnosti si Danniella odměřeně prohlížel. Přejel pohledem po přítomných a snažil se odhadnout, co si myslí. Určitě to nebylo nic dobrého. Cítil, že by pro své vlastní dobro měl pokračovat.

„Jsou ochotní sejít se a promluvit si." Ticho pokračovalo. „Bude to zítra v našem sídle, na neutrální půdě."

Holmec se zhluboka nadechl a vydechl. „Žertuješ?" Danniell zavrtěl hlavou. „Na něco tak absurdního nepřistoupím. Nehodlám s nimi ztrácet čas. Zvládneme to sami."

Přesně této reakce se Danniell obával. Bohužel ani on nehodlal ztrácet čas takovými zbytečnými řečmi.

„Dobře. Jak myslíte," odvětil chladně. Zamířil svižným krokem ke dveřím. Aby se k nim dostal, musel jít kolem celého stolu na druhou stranu místnosti. Holmec překvapeně pootevřel pusu.

„Co jako hodláš dělat?" zvolal zaraženě.

Dann se zastavil těsně u dveří. „To, co jsem měl udělat hned, jak jsem přišel. Dračí jezdci a doufám, že i skřítkové z Eir Hollow," kývl na Thobana, „ještě dnes opustí Tems Hole. Sídlo Tërathů je dostatečně velké na to, abychom se tam na pár dní vešli."

„Na to nemáš žádné právo!"

Dann se pousmál. „V tom se velice mýlíte. Pokud jste si ještě nevšiml, je válka. Mnoho bytostí přišlo o svůj život zbytečně, jen kvůli mé slabosti."

„Na to kašlu. Prostě nikam nejdete!" trval Holmec na svém.

Danniell cítil, jak to v něm začíná vřít. Jak si může vůbec dovolit rozkazovat mu, co má dělat? Holmeca se ta válka dotkla ze všech nejmíň. Jedinou oběť, kterou musel poskytnout, byl úkryt pro uprchlíky z Eir Hollow. Ohnivá stránka osobnosti začala vyplouvat na povrch. Neviděl to, ale byl si jistý, že jeho oči září rudě.

„Vám se nemusím vůbec podřizovat. Draci spadají pod mé velení a s tím nic neuděláte. Zítra budu vyjednávat s elfy a lidmi, ať už u toho budete nebo ne." Upřeně hleděl Holmecovi do očí, až si ani nevšiml tenkých ohnivých plamenů, které se kolem něj vytvořily. Plazily se po zemi, jak hadi, létaly vzduchem a připomínaly draky. „Samotní se s královskou armádou nevypořádáte, i když si myslíte, že ano. Orsik by to pochopil hned, ten se bohužel obětoval, aby jeho národ žil dál. Možná si myslíte, že to, co děláte ochrání váš národ, ale v tom se velice mýlíte. Protože, jestli Saer dostane, to, co chce, už mu nic nebude stát v cestě, aby dobyl i Tems Hole. Fakt, že jste podzemí vás neochrání. Doteď jste měli spíš štěstí, jinak si neumím vysvětlit, že ještě stále žijete."

Plameny se stáhly s tím, jak se Dann opět uklidnil. Holmec zaraženě seděl a nevěděl, co říct. Danniell přikývl a vyšel z místnosti.

„Znamená to, že odcházíme?" ozvalo se v jeho hlavě.

„Ano, Ferrethe. Odcházíme."