Poslední z rodu Tërath: Konečná bitva

[Kapitola první] - Brzy se všechno dozvíš

„Jste si jistý, že je to dobrý nápad, pane?" zeptal se sluha poněkud nejistě.

Saer po něm vrhl zlostný pohled. „Pochybuješ o mně snad?"

„Ne... Ne to v žádném případě nikdy bych si nedovolil-"

„Tak proč to děláš!" jeho hlas se rozléhal po celém trůním sále.

„Já si jen nejsem jistý, zda to bude chtít udělat," namítl starý muž se sklopeným zrakem k zemi.

„Bude, postarám se o to, aby chtěl. A teď zmiz!" sluha se uklonil a svižným krokem vyběhl z místnosti.

Saer Morgan za ním ještě notnou chvíli hleděl. Už i služebnictvo pochybuje o jeho záměrech. Víckrát se nebude svěřovat se svými plány obyčejnému sluhovi. Co ten o tom tak může vědět? Je to přeci jeho syn, samozřejmě, že to udělá, i kdyby ho k tomu měl donutit. Samolibě se usmál. Ano, udělá to. Prudce se zvedl z trůnu. Nad nadcházející událostí se mu obličej zkřivil do samolibého úšklebku. Už brzy se to stane a pak už ho nikdo nezastaví. Pomalu vyrazil, ani nedokázal popsat slovy, jak moc se těšil až, proč tu je.

S trhnutím se probudila. Už zase, pomyslela si. Už zase se jí zdál ten sen, který jí pronásleduje takovou dobu, že by jí to už ani nemělo děsit. Ale děsí. Ta scéna se jí v hlavě přehrává kdykoliv zavře oči. Hluboce si povzdechla. Chtěla si promnout oči, ale zabránili jí v tom železné okovy na jejich zápěstích. Ovšem, opět zapomněla. Taková doba a stále dokola si musela připomínat tu strašlivou skutečnost.

Zamřížovaným malým oknem u stropu dopadaly na zem ranní paprsky slunce a lehce osvětlovali malou vlhkou celu. Ani pode dveřmi neviděla žádné světlo, jako jindy, všichni očividně ještě spali. Přitáhla si nohy k tělu a čelo si položila na kolena. Na mrtvolné ticho, které občas prořízlo kapání prosakující ze stropu, si již zvykla a mnohdy v něm nacházela záchranný bod před totálním zblázněním.

Tu a tam jí někdo donesl vodu a tvrdý chleba, což pro ni znamenalo sundání želez u rukou, ale neměla sílu na to ubránit se, byla ráda, že může učinit alespoň nějaký nepatrný pohyb, natož, aby se s někým poprala.

Už to budou čtyři roky, proběhlo jí hlavou. Čtyři roky od toho dne. Tolik let a ona měla tu scénu, která všechno změnila stále před očima, jakoby se to stalo předchozího dne.

„Samozřejmě, že se k tobě nepřidá!" vykřikla naštvaně Gabriella. „Že ne Dannielly?" Odpověď však nepřicházela. „Danne!"

„Já si myslím něco jiného, co Saturio?"

Danniell pohlédl na Gab.

„Proboha," vydechla vyděšeně.

Jeho oči ztratily barvu, hleděl na ní prázdným pronikavým pohledem a v ní začala narůstat panika.

„Někdy musí člověk učinit i takové věci, které se mu nelíbí, aby dostal to, co chce a já jsem schopný udělat cokoliv," řekl Lettmesis a na tváři se mu objevil úšklebek.

Nemusela dlouho přemýšlet, aby jí došlo, co se stalo.

„Vypadněte odsud, hned!" vyslala myšlenkou Gabriella. Nikdo nechápal, proč se tak rozhodla a nikdo nevypadal, že by ji snad hodlal poslechnout. „On ho očaroval!" vykřikla tentokrát nahlas.

Po tváři se jí skutálela další slza. To, co následovalo, si nikdo nedokázal představit ani v té nejhorší noční můře. Lettmesis samotný byl nesmírně mocný a se svým synem, dračím mágem, byl ještě silnější.

Rozpoutala se strašlivá, čtyři roky trvající, válka. První rok to pro ně vypadalo slibně, štěstí bylo na jejich straně, pak se to ale všechno seběhlo tak rychle. Danniell sice neovládl svůj plný potenciál, ale jeho moc už tak byla nesmírná. Neměla proti němu žádnou šanci. Skoro jí dostali, ovšem Ferreth, ji naštěstí dokázal donést do bezpečí, než i jeho ovládl Dračí mág.

Dlouho se i s letkou Sidreot skrývali, až se jim nakonec povedlo je objevit. Vlastně netušila, co se stalo s Artairem a se zbytkem jezdců. Doufala, že stačili uniknout, ale byla to pouze naivní myšlenka, díky, které si udržela alespoň slabou naději.

Zaslechla kroky. S obrovskou námahou zvedla hlavu. Západka na dveřích klapla a dovnitř vstoupili dva vojáci. Postavili se každý z jedné strany dveří a po nich následoval někdo, koho opravdu dlouhou dobu neviděla.

Saer Morgan se znechuceně rozhlédl po jejím vězení a pak jeho zrak spočinul na ní. Ušklíbl se, když zjistil v jakém stavu je. Krev v ní se začala vařit. Ze všeho nejraději by mu zlomila vaz, ale vzhledem k tomu, kolik síly měla, by jí ti nestačilo ani na postavení se na nohy.

„Co chceš?" vyštěkla a byla ráda, že mluvit ještě mohla.

„Šel jsem si tak kolem a-"

„K věci," skočila mu do řeči. Gabrielle se dělalo zle nad tímto člověkem. Taková doba a on se nezměnil. Na žádný jeho sáhodlouhý proslov neměla sebemenší náladu.

„Chtěl jsem vědět, jak na tom jsi."

„Co tu dělám? Mohl si mě zabít už před jakou dobou a místo toho mě tu vězníš. Co ode mě chceš?"

Saer se uchechtl. „Nezměnila ses. Jazyk máš pořád ostrý jako břitva a chytrá si stále jako liška, ale můžu tě ujistit. Od tebe nechci nic."

„Tak proč tu jsem?"

Přiblížil se o několik kroků blíž ke Gabrielle a přidřepl si vedle ní. „Znáš rituál Damnatio?"

Fakt, že pár centimetrů od ní se nachází člověk, kterého ze srdce nenávidí, jí vlil novou sílu do žil. „Slyšel jsem o tom, ale nejsem si jistá." Možná by si vzpomněla, ale zrovna v tu chvíli soustředila všechnu svou energii do jednoho jediného útoku.

„Možná to tak bude lepší." Způsob, kterým to řekl, jí děsil. Netušila, o co jde, ale snadno si domyslela, že se jí to nebude líbit. Na tohle ovšem neměla čas. Bála se, aby to dokázala, ale na konec se jí podařilo jednou nohou odrazit od země a tou druhou se trefit do Saera - tedy, alespoň se o to pokusila. Těsně před jeho obličejem se její noha zastavila ve vzduchu. Saer si hluboce povzdechl. „Ach Gabriello, tvá snaha je tak strašně roztomilá, ale měla bys vědět, že vím, co uděláš ještě předtím, než to uděláš." Kouzlo pominulo a její noha dopadla tvrdě na zem. Sykla bolestí.

„Pane, už je tady," oznámil příchozí voják.

Saer se ušklíbl a narovnal se. „Výborně, ať přijde."

Gabriella pozvedla nechápavě obočí. Nehybně sledovala dveře, ve kterých se o chvíli později objevila lidská postava. Zatajil se jí dech. Okamžitě onoho člověka poznala.

„Saturio, jsem rád, že ses vrátil." Saer vyšel svému synovi naproti a silně jej objal.

Tep se jí okamžitě zvýšil a snad ani nedýchala. Danniell se za poslední roky sice změnil, ale s nikým jiným by si ho v životě nedokázala splést. Narostlo mu slabé strniště, takže vypadal víc jako muž, než jako kluk na škole. Ve tváři dospěl, ale jeho oči byly stále stejné.

„Jsem rád zpátky, otče." Hlas měl bezbarvý, bez jakékoliv emoce.

„Danne," hlesla téměř neslyšitelně.

Danniell na ní stočil prázdný pohled. Prohlédl si ji a hned se odvrátil. Tohle nebyl Dann, člověk, který před ní stál, byl Saturio Morgan.

„Ne tak docela," řekl Saer, aniž by na ní pohlédl. „Jdi a pak si spolu promluvíme." Saturio přikývl a vyšel z místnosti. „Pravda, Danna se mi téměř podařilo potlačit, ale stále s tím bojuje, den co den, minutu za minutou a právě proto potřebuju provést Damnatio."

„Proč si to už neudělal?"

„Není to tak snadné, je na to potřeba docela silné kouzlo, které se nedalo tak lehce sehnat, ovšem teď." Na chvíli se odmlčel. „Teď už nastala ta správná chvíle."

„A proč zrovna já?"

Saer se hluboce zasmál. „Tak mnoho otázek a tak málo odpovědí. Nech si taky něco na moment překvapení." Po těchto slovech hodil pohledem po jednom ze stráží. Ten přikývl a Saer se ušklíbl. „Brzy se všechno dozvíš."