Rafaelova škola

1. Nymfí procitnutí

Luna obíhá Zemi a všechny vody světa ji následují, nadechují se, vydechují, vlněním se dorozumívají, vlnění prochází všemi a vším.

Vlněním procitla.

Neznala své jméno, ležela v příšeří, vznášela se vlněním, a v dáli přes světlou clonu probleskovalo rozmazané světlo.

Snažila se zaostřit. Světlo zůstávalo matné a ona, jak procitla.

Zdálo se, že dokáže přemýšlet, ale nevěděla, co je přemýšlet, ani neměla o čem. Slabě osvětlená nicota jí přemýšlet neumožnila.

Nevěděla, co je teď a potom, co bylo předtím. Neznala ještě plynutí času. Vždyť do bytí procitla právě před chvilkou...

Neznala žádné zvuky kromě hudby, kterou s sebou vlnění přinášelo. Ležela a naslouchala druhému zvuku, který se objevil blízko a byl stále silnější.

Dum, dam, dum, dam...

Začínala být neklidná. Cítila něco divného ve své mysli. Začala si uvědomovat, že zná ještě něco, že před procitnutím bylo ještě... Dum, dam, dum, dam... Údery byly stále silnější... Snažila se rozpomenout...

To je srdce! Moje srdce, blesklo jí hlavou.

Šupiny, klepeta, klepeta, klepeta... Tady je... Klepeta, klepeta, klepeta... Tady...

Divný stín se míhal za clonou, tančil dokola a ve vlnění přicházela drmolivá slova.

Ryby, ryby, šupiny, šupiny, klepeta, klepeta, klepeta... Tady je... Klepeta, klepeta, klepeta... Tady...

Ryc!

Tlak!

Síla se na ni vrhla, instinktivně se jí bránila, poprvé se pohnula. Poprvé poznala, že není jen myslí a srdcem. Poznala, že má tělo, dlouhé tělo.

Zavlnila se v síle, která ji přepadla a síla se rozplynula kolem. Zbylo zase jen vlnění a údery srdce. Ležela obklopená silou, která už na ni neútočila, neubližovala jí. Naopak, konejšila ji svým vlněním, objímala ji něžně jako... Jako... Věděla, že zná něžné objetí, ale nepamatovala si na ně. Nepamatovala si, kdo jiný by ji kdy býval objímal než tato síla.

Kolem sebe viděla povlávat dlouhé prameny, netušila, že o jsou její vlasy. Dostala ještě větší strach. Dum, dam, dum, dam... srdce jí divoce bilo. Opět se nehýbala. Nevěděla, že se může znovu sama pohnout. Že pohyb je zákonem kosmu.

Náhle ucítila měkký studený dotek. Zamrazilo ji, pokusila se otočit, ohnat, ale nezvládla své tělo v té vlnivé síle. Narazila. A tam, kde měla mysl, se jí rozlila bolest.

Bolest! chtěla křičet. Bolest... Ještě naposled ji zamrazil neznámý dotyk. A zaslechla drmolení.

Klepeta, klepeta, klepeta... Studená Marina... Klepeta, klepeta, klepeta... Už jdou... Jdóóóuuuu... Utíkááát...

Divoké kvílení, které ji roztřáslo, náhle utichlo, vlnění ji zhouplo, omdlévala bolestí a vtom ji kdosi zvedl ke světlu.

„Vyplivni vodu a nadýchni se!" zaslechla, než dostala pořádnou herdu do zad. Kuckala ze sebe vodu a jako bázlivé zvíře hleděla na svět kolem.

„Nad hladinou dýcháme plícemi, takže musíme vodu vždycky vyplivnout, na to nezapomeň, sestřičko," radila jí plavovlasá nymfa.

Nymfy ji vynášely na břeh bazénu a potom na lůžko z proutí.