Rafaelova škola

10. Vtip hvězd

Arthos svíral šíp, až mu kolem kloubů ruky naběhly žíly. Ta nejtemnější vzpomínka se přihlásila.

Ostrý vítr tehdy foukal o Samhainu před patnácti lety. Marena s Černunnem otevírali bránu Zásvětí a Luna se vznášela na černém nebi, krásná jako vždy. Její svit prozařoval krajku, z které je utkán závoj oddělující svět a Zásvětí.

Arthos seděl v pracovně hvězdárny s nohama na stole, zíral na monitor do fotografií z Hubbleova teleskopu a zcela sám, neviděn svými kentaury ani jinými elementály se cpal brambůrkami.

Tak se soustředil právě na mastné přesolené chipsy, že nevnímal blížícího se krále lesa. Když ho paní Alžběta uvedla dovnitř, Arthos se rychle snažil zamaskovat své chování nehodné následníka trůnu, ale před Černunnem se nic neutají.

Králi lesa přes tvář přelétl pobavený úsměv, jeho paroží zasvítilo a monitory počítačů zablikaly, zasyčely, když na ně dolehla energie Černunnovy aury.

Z pláště mu padalo navlhlé podzimní listí a v dlani držel útržek pergamenu, který překvapenému Arthosovi podával.

„Drahá Aine porodila dceru, její výsost Marinu. Tady jsou časové údaje a místo zrození. Prosí tě, abys jí sestavil diagram zrození a sepsal příslušné věštby," dodal král. „K ránu se stavím a odnesu tvou práci Aine."

„Já... já mám sestavit horoskop pro vílí princeznu?" nechápal Arthos.

Černunnos přikývl. „Kdo jiný by měl sestavit horoskop princezně, než astrolog z královského rodu?"

Pátý šíp, šestý vytáhl z toulce...

Tuhle vzpomínku snad nikdy nevymaže, vrací se mu dennodenně. Zvlášť když vidí Marininy něžné čokoládové oči.

Narodila se na Křivoklátsku. V kraji starých kamenů. V Jelení vísce. Za úplňku o Samhainu.

Arthos si po dochodu krále lesa z hvězdárny umyl ruce, aby nedodal královně víl pergamen umaštěný od přepáleného oleje z brambůrek, sedl ke stolu a dal se do staromódního rýsování. Nesluší se královně víl poslat dceřin diagram mailem.

Výsledek jeho práce byl zvláštní a cosi mu připomínal. Několik okamžiků na obrázek hleděl a pak ucítil, jak mu tepe krev ve spáncích.

Prudce vstal a vrhl se k počítači.

Zadal cifry týkající se Marinina narození. Znovu se objevil stejný obraz jako ten, který ručně narýsoval. Srdce mu tlouklo, když otevřel jiný už dávno hotový diagram. A potom oba diagramy položil vedle sebe.

Zrcadlové obrazy.

Hvězdy tančící před zrcadlem.

Diagramy bytostí, které spojily hvězdy. Arthos a Marina. Ale já jsem kentaur! A ona víla!

Sedmý šíp proletěl údolím. Rozťal ten předchozí.

Tam u Rusalky před pár dny. Arthos vzpomínal na Marinin hlas, její tvář, pohyb ruky, když ukázala na svůj diagram zrození. „To jste kreslil vy? To je tuší? Je pěkný, moc se vám povedl. Nechtěl byste mi ho dát? Já bych si ten diagram nechala zarámovat."

Osmý šíp. Arthos stiskl rty. Jaké cítil rozpaky, když mu tohle pravila! Co jí to jen řekl? A proč se cítí teď tak trapně, když si na svoje slova vzpomene?

„Vaše přání, Marino, je mi rozkazem. Ale jen vám připomenu, že když jste byla malá, nejraději byste mi bývala ten diagram hodila na hlavu..."

„Jenže já už nejsem malá..."

Bude jí patnáct a Arthos vidí, že hvězdy nelhaly. Nikdo kromě něho neví, co tehdy zjistil. Nikdo neví, že jeho život je s Marininým spojený.

Rozběhl se pro šípy. Rval je vztekle z terče.

Vtip hvězd! Hloupý vtip! Ona je vílí princezna. Ale já jsem přece král kentaurů!

---

Noc strávila Marina už s Médeou v jednom velikém pokoji s bazénem. Rusalka jí předtím cestou z vílího pavilonu znovu vysvětlila, že ty podivné stíny jsou ozvěny bytostí z jiných věků a prostorů. Jsou to doteky zásvětí, které ji profesor Emanuel naučí nevnímat. „Až budeš starší, dokážeš je vidět zřetelně, když budeš chtít. A když nebudeš chtít, prostě je zablokuješ."

„A oni..." Marina zastavila na cestě k jezeru, protože ji polekala nenadálá myšlenka. „A oni... oni mě taky vidí?"

Rusalka přikývla. „Ale neměj z nich strach, nemohou se s tebou ve skutečnosti setkat stejně jako ty s nimi. Okamžiky, kdy se spatříte, jsou nevypočitatelné, téměř nezachytitelné jako mrknutí oka. Jen hvězdy vědí, kdy k takovým setkáním dojde, proto jich nikdo nemůže zneužít. Sama sis všimla, že než se vzpamatuješ, je ta bytost zase pryč."

Marina s povzdechem přikývla. „Vlastně to vypadá, jako kdybych měla spíš nějakou vadu zraku. Něco jako mžitky před očima. Takové tmavší větší šedivější mžitky."

---

Stezkami divoženek se Egerie dostane téměř i do těch nejnepřístupnějších míst. Nyní ale zůstala v lese nad jezerem. V tom lese, kde se sešla s Athosem předtím, než mezi stromy zabloudila Marina. Pozorovala jezero, Rusalčin zámek a zvažovala, co dál.

Kolik nocí tady na břehu stráví? Kolik nocí prochodí nespatřena zámkem? Kam všude bude muset za Marinou? Podaří se jí zapomenout na svou nešťastnou lásku?

---

Médeu už spánek unášel na svých vlnách, zatímco Marina stále jen zírala do tmy, v které se svit Luny odrážel od mramorových stěn.

Nymfy v jezeře zpívaly smutné melodie, které zněly jako vzpomínky na bájný ráj, a Marina měla v očích zoufalé slzy, jaké přicházejí, když se vzpomíná na neopětovanou lásku. Otřela si rozpálené tváře. Proč se jim říká hořké slzy? Vždyť jsou slané, napadlo ji.

Vzpomínka na Arthosova tvrdá, neúprosná slova, jak jí odmítl tykat, bolela. Objala polštář a zabořila do něj tvář.

Všem tam kolem mě tykal, jen mně ne. Nic, vůbec nic pro něj neznamenám. Má Egerii... Tu krásnou zlatovlasou Egerii. Kde se tady vzala? Kdo to je? Koho se na ni zeptám?

A proč nesmím Rusalce tykat? Nikdo nesmí vědět, že je moje sestra! Jenže já to už prozradila Médee? Co když to ona prozradila dál? Nevěděla jsem předtím, že je to tak tajné, bála se Marina a hned si vzpomněla na další ze svých strachů.

Zítra poprvé uvidím všechny své spolužáky, kousala se do rtů. Mám strach z neznámých lidí? Teda – já je musím znát i oni mě, jenže... Nic si nepamatuju a pořád se jen bojím. Jsem hrozně nervózní jako... Marina marně hledala v paměti nějaké přirovnání. Tak málo si pamatovala ze světa. A tolik se bála, že zase uslyší ten divný hlas. A nakonec i ji usouženou nešťastnou láskou a strachem spánek přemohl.

Neklidný spánek, který jí odpočinek nepřinesl.