Rafaelova škola

8. Vzpomínky krále kentaurů

Arthos šel pomalu zšeřelým lesem. Zůstával v lidské podobě, protože sestupovat z hlavní lesní cesty k jedné z kentauřích bran znamenalo prodírat se stezkami divoženek. Tak tajné jsou brány do Kentaurionu, že přístup k nim chrání labyrinty odboček zarostlých keři, takže si jich sotva někdo všimne. Arthos se chvílemi zastavoval. To nebylo proto, že by hledal kudy, hlavou mu totiž znovu probíhaly scény toho večera. 

Marina. Plačící Marina v lese. A on nad ní stál v prvních okamžicích tak bezradný. Nečekal ji tam. Po setkání s Egerií se vracel do Kentaurionu a cesta ho zradila.

A pak Marina u Aine. Arthos se zastavil. Přestože se nadechl známé lesní vůně, cítil se tak nezvykle. Jako kdyby se ocitl v jiném vesmíru.

„Dobrý večer, Arthosi," vystoupil Pan na cestu. „Spěchám za tebou, a to s jednou velmi přátelskou radou. Jsi teď vládce, zvažuješ pečlivě své kroky... Arte, uvažoval jsi jistě už o tom, že bys měl alespoň vílí královně říct celou pravdu?" probodl ho Pan téměř pohledem.

„Pravdu? Jakou?" podivil se Arthos.

Král lesa si založil ruce. „Arthosi, byl jsi přítelem mého syna, dokud Puka nezaslepila hloupá žárlivost. Jsi ale také král, proto k tobě nemohu hovořit jako k synovi. Proto k tobě nyní mluvím jako ten, který prožil na Gaie věky, které lidé počítají na miliardy let. Dobře víš, že čtu v srdcích všech, kdo procházejí lesem," rozhodil Pan ruce a pohlédl do korun stromů. „Nikdy jsem neviděl diagram, který jsi nakreslil po Marinině narození. Ale zato znám tvé srdce, Arthosi. Každé jeho zachvění, když Marinu potkáš."

„Tys nám dneska svedl cesty?" hádal Arthos.

„Ano, teď když Marina přestala být dítětem, jsem si vás chtěl vyzkoušet. Oba."

Arthos zatěkal očima, než je upřel na Pan, a pravil na svou obranu: „Ale já jsem král kentaurů a ona je víla..."

„Korunní princezna království elfů a víl," upřesnil Pan, „a navíc si přeje se stát znovu člověkem. Příliš komplikované se mi to zdá. Arthosi, ty jsi astrologem. Jenomže jsi tak mladý a nezkušený. Já existuji na Gaie od jejího počátku, nepotřeboval jsem nikdy hvězdy, abych předpověděl, jak dopadne osud lásek. Jenže nad vámi dvěma jsem bezradný. Vím totiž ještě něco, co ti hvězdy neprozradily, jenže o tom nesmím promluvit. Jen jedno ti mohu poradit. Arthosi, nepodceňuj Marinu jako slabou vílu. Bez její síly nikdy nebudeš šťastný. To je vše, co jsem ti chtěl říct, a nyní dobrou noc."

Král lesa domluvil a rozplynul se ve tmě mezi větvemi. Zanechal Arthose v ještě větším zmatku, než byl předtím.

Athos váhal, nakonec se obrátil a vydal zpátky ke škole. Než vyšel z parku, zahnul doleva a stoupal k hvězdárně. Zase zastavil.

Okna měla budova temná, jenom ve velké pracovně se svítilo. Tam určitě sedí Marek a sleduje oblohu na monitoru, napadlo ho. Musíme ty zatracené planetky hlídat. A všelijaké asteroidy. Ty se zjevují znenadání jako varování, aby si všichni uvědomli, že Planeta Gaia je tak zranitelná.

Arthos znovu váhal, nakonec vykročil.

„Veličenstvo," vyběhl překvapený vrátný z kukaně, v níž klimbal a probral se až na Arthosovo třetí zaťukání. „Myslel jsem, že přijdete zítra. Hned vás pustím dovnitř, omlouvám se, pane."

Arthos se na vrátného mračil a s nevolí v hlase na to řekl: „Víš, co se stane vojákovi na hranicích Kentaurionu, když zaspí ve službě?"

„A... ano, pane," koktal vrátný a téměř nevěřícně hleděl na vzdalujícího se Arthose. Nepoznával v něm svého bývalého mladičkého ředitele hvězdárny. Poznával v něm nesmlouvavého kentauřího krále, jakým byl i jeho otec král Balduin. A v té chvíli si uvědomil, jaké má pravděpodobně štěstí, že se nestal vojákem, ale pouhým vrátným.