Rafaelova škola

12. Slunovratný spánek

„Protože je voda bránou, budeme spát tak, abychom se nacházeli na hranicích mezi světy," říkala Rusalka, když plavala v jejich čele jezerem od zámku k opačnému břehu. Tam na mělčině, kde se ve vodě zachvívají brčálově zelené rostlinky, se uložili. Nymfí částí spočívali ve vodě, lidskou ve vzduchu a na pevnině.

Mlčky leželi ve šplouchání vln tak líných, že to vypadalo, jako kdyby se i ony připravovaly ke spánku.

Co to ke mně přišlo za myšlenku? Taková hrůza? Je to moje vzpomínka? Proč jsem si vzpomněla zrovna na ni, když jiné věci si nepamatuju? Ne, nesmím na to myslet, zatřepala Marina hlavou, jako kdyby se daly nedobré myšlenky z mozku prostě vytřepat. Vyklepat jako drobné smetí.

Nebe je stále jasně modré, to slunce snad někde za kopci zastavilo a dál nezapadá, kroutila hlavou a poohlédla se po spolužácích. Médea ležela po její levici s očima zavřenýma a za ní ostatní...

Divný pocit svíral Marině krajinu kolem žaludku. Všichni se se mnou snažili bavit, ale sama nevím, o čem si s nimi povídat, takže pokaždé nastalo trapné ticho. Nepamatuju se na žádné společné zážitky. Ani s Médeou, kromě toho, že mi přinesla čelenku, nemám nic společného. Tedy mám, ale nevím o tom, tak to vyjde nastejno. Jsem tu cizí. Cizí. Cizí. Všude jsem cizí... Bojím se, až přijde ten Plantefolie... Prý jsem do něj zamilovaná... To není pravda... Já jsem zamilovaná do...

---

Voda ji ukolébala ke spánku. Ztěžka padala do Zásvětí, jehož realita se po probuzení stane snem. Náhle se pád zpomalil a už se jen vznášela v tiché tmě. Plavala v prázdnu, v temném nekonečnu. Vtom se rozezněla hudba a v tom nekonečnu se začaly samy rozsvěcet hvězdy.

A už se vznášela mezi nimi, byla duší bez těla.

A potom nebyla v tom kosmu sama, ale byli spolu. Obě milující se duše.

Ona i Lev.

„Podívej na ty hvězdy, jak krásně září," šeptala. „Jsou tak laskavé, to hvězdy nás daly dohromady."

„Ne, hvězdy nás rozdělily. Už podruhé," slyšela jeho hlas.

Nesouhlasila. „Ne, nerozdělily. V příštím životě budeme spolu. Dáme si pozor, abychom se narodili tak, že nás už nic nedokáže rozdělit."

„Marino, žádný příští život nebude. Jsme nesmrtelní. Žijeme do konce věků, a to, co nám hvězdy připravily, je jediné, co můžeme prožít."

„Nesmrtelní? My žijeme? Tak proč jsme tady jen jako duše?"

„Jsme ve snu, je svatojánská noc, lásko."

Jsme živí a žijeme život, který nás obral o lásku...

Marina zvyklá uvažovat jako lidé, ucítila chlad kosmu. Nemilosrdný osud dýchající z hvězdných konstelací ji sevřel ve svém smutku.

„Krutý je kosmos. Kruté jsou ty krásné hvězdy," říkala třesoucím se hlasem.

„Ne, to o hvězdách neříkej. Vše, co hvězdy připraví, má svůj důvod, a my ho ještě neznáme. Zákonům kosmu nedokážeme porozumět a nemůžeme se jim vzpírat. Osud nemůžeme zvrátit"

„To neříkej! Myslela jsem... že jsi statečný, ale tys to vzdal. Vzdal jsi naši lásku! Vzdal jsi ji, protože hvězdy to tak chtějí. Miluješ hvězdy a ne mě? Poslušně se jim podvolíš..." vyčítala mu.

A náhle v tom kosmickém oceánu osaměla. Kdo mi pomůže? Hvězdy, prosím, existuje někdo, kdo mi dokáže pomoci?

Rozhlížela se a pak spatřila, jak se v dálce rozsvěcí nová hvězda. Hvězda se zvětšovala a blížila se, protože to nebyla hvězda, ale zlatý jednorožec, který ji dovolil mu usednout na hřbet, Když se chytila jeho zlaté hřívy, cválal s ní ke stříbrné lucerně, k paní Luně.