Rafaelova škola

Cesta do dávna

Marina táhla svůj obligátní kufřík na kolečkách po schodištích a vysutých chodbách kolem kmenu stromového gigantu. Médea už byla ve svém pokoji, Marina musela za zvuků manter, které se nesou z hloubi Silvy, pokračovat.

Nesnáším výšky a mám pokoj nejvýše. To je jak naschvál, povzdychla si a vjela s kolečky přes práh. Ihned začala vybalovat. Měla napilno. Rozčarovaná z výletu totiž zapomněla, že jim profesorka Boženka dala napsat přes víkend slohovou práci. Když se jí Médea u brány ptala, co do slohu napsala, měla pocit, že omdlí. Proto teď rychle zasedla do křesílka k oknu a otevřela si sešit na sloh. No jo, jak jsem mohla jen zapomenout? I osnovu tady mám. A téma je jasné: Čím budu. Jenže... co mám napsat? Líbí se mi různá povolání, ale nemám ještě vybráno. Vždyť do maturity je taková spousta času.

Mantry se příjemně linuly oknem do pokoje, nutily Marinu k pobrukování, když hledala v penálu propisku. Pak si zapálila obě krystalové lampy stojící kolem okna a dala se do práce.

Čím budu

Jako malá jsem si hrála na prodavačku, pokladní v supermarketu, na paní učitelku, na doktorku a na knihovnici. Tehdy to pro mě byla povolání snů. Později, když jsem viděla první zábavné pořady v televizi, toužila jsem být zpěvačkou a zpívala jsem doma do vařečky, ke které mi babička přivázala šňůru na prádlo. Ale abych pravdu řekla, vždy jsem si myslela, že stejně nakonec převezmu naši rodinnou firmu a budu se zabývat sušením květů, které rozdávají lidem radost. Naše malé rodinné podnikání bylo dlouhá léta úspěšné. Květy, které babička s dědou suší ve speciálních sušičkách, vypadají jako živé. Lidé si je objednávají hlavně na svatby a různé slavnostní události. Jenže v poslední době naše krásné výrobky vytlačují z trhu nekvalitní ale podobné náhražky ze umělé hmoty. A nebo dokonce květy sušené a balené v zemích s velmi levnou pracovní sílou. Tak je nakonec možné, že naši firmu vůbec nezdědím a budu si muset hledat jiné povolání.

Domnívám se, že aby práce šla dobře od ruky, mělo by každý dělat to, co ho baví. Mým největším koníčkem je čtení. V naší vesnici je sice velice malá knihovna a knížky v ní se doplňují ze skladu knihovny v Berouně, ale i tak si vždy vyberu batoh plný knih. Bavilo by mě být naší paní knihovnicí, sledovat knižní novinky na internetu, vybírat je v nabídce, nabízet je čtenářům. Starala bych se o knihovnu, o pořádek v ní a o výzdobu. A protože miluju svět knih, možná bych se pokusila stát také knižní blogerkou a vlogerkou, čímž bych knihy a knihovny navíc ještě propagovala.

Neumím věštit. Nevím, jestli by se mi mohlo mé přání stát se knihovnicí, splnit. Jen hvězdy ví, co mě čeká.

S poslední větou na ni padla tíseň. Zvedla hlavu a zadívala se do rozsvícené Silvy. Nestihla jsem se Puka zeptat na strejdu, zeptám se příště... Co asi dělá teď Arthos? Hledá stále toho mého Lva? Nechci, aby ho našel. Kdyby tak byl mým Lvem on sám... usmála se maličko, ale ihned ji zamrazilo. Proč pořád zapomínám, že pro kentaury existují jen kentaurky? Kde se vzalo to tabu? Proč? Jenže on mě pozval na rande. Tabu kentaurů nedodržuje. Nebo to se mnou nemyslí vůbec vážně. Kdybych tak aspoň věděla, jaká kletba visí nad naší rodinou? Maminka chce se mnou mluvit. Co když to všechno nějak souvisí? Je toho na mě nějak moc... svěsila ramena a vyhlédla z okna. Babičko, Luno, kdepak jsi? Zkusím si s tebou zameditovat. Musím vědět, co jsi pro mě připravila.

Jenže Luna ještě nevyšla a smutné myšlenky se k Marině začaly slétat jako nepříjemní komáři. Naštěstí ji však před nimi brzy vysvobodilo zaťukání.