Rafaelova škola

11. Obrazy zkázy

„Pojď, na snídani se jde tudy," navigovala Médea Marinu spletí chodeb kolem vodních kanálů.

Do jídelny dorazily první a Marina si oddychla, že nemusí vstoupit do plné místnosti. Takhle bude každý přicházet po jednom, po dvou, seznamování bude jednodušší, domnívala se.

Ale stejně nebylo.

Přicházeli a usedali celí rozpačití. Co říct, když si Marina vůbec na nic nepamatuje? Jak začít rozhovor?

„Jak ses vyspala?" vyklopila Tereza první z otázek, které s nimi pro tuto příležitost nacvičil profesor Emanuel.

„Dobře," hlesla Marina a dál mlčky pojídala plátky jablka.

Když dorazila Veronika, otázka se opakovala: „Jak ses vyspala?"

„Dobře," odpověděla trpělivě Marina a také další spolužačku si zčásti ostýchavě, zčásti zvědavě prohlížela. Znala je všechny z fotek. Ale jsou jiné, než jsem si je představovala, kousla se do rtu.

Kluci samozřejmě přicházeli jako poslední. Ani setkání s Marinou je nedokázalo vytáhnout z postelí dříve, než bylo nutné.

Tmavovlasý dlouhán s legračními brýlemi, který se k Marině ode dveří přiřítil, přistál na židli naproti ní. „Teda, jsi kočka," zahleděl se na ni přes brýle obdivně. Rozpaky nevěděla, jak se tvářit, co odpovědět, a všichni ostatní se rozesmáli.

Všichni kromě Kydippé. S vlasy staženými do culíku, který jí spadal až pod zadek, si přisedla a hned si rýpla. „Hele, Vildo, dávej bacha, aby tě Plantefolie třeba nevyzval na souboj, až se vrátí."

Plantefolie? To je ten, jak s ním chodím, jak mi říkala Médea? lekla se Marina.

„S ním chodíš," potvrdila jí Kydippé, „a já se jen starám o Vildovu bezpečnost."

„Hm, tak zaměř své starání laskavě jiným směrem," zabručel Vilda a poodsedl si. Naštěstí právě dorazila třídní profesorka, takže veškeré hádky musely ustat. Nikdo nechtěl k rakům za neslušné chování. A také nikdo nechápal, proč přichází s postrachem celé školy, s profesorem Zichermannem.

Léto, neléto, vedro, nevedlo, profesor vstoupil za étericky oděnou Rusalkou ve svém praktickém pomačkaném plášti. Plášť za ním vlál, i profesor téměř vlál. A také plastový kanystr, který si nesl snad vlál.

„Představ si," naklonila se k Marině Médea. „Jsem se o něm bavila s mamkou a prý je příbuzný Kelaíno Temnomraké. Je to její bratranec," špitala Médea, za což si vysloužila od obou pedagogů káravý pohled.

Jenže kdo je Kelaíno Temnomraká? krčila rameny Marina. Ani na to si nepamatovala.

---

Profesor Zichermann zapsal do třídní knihy na řádek, který mu Rusalka ukazovala. Přitom se jí i na ukazováčku blyštil prsten s drahokamem. Profesor si půjčil její propisku a studenti napjatě očekávali, co s ní provede. A samozřejmě, jak profesor dopsal, propiska vykládaná třpytivými kamínky ihned zaplula do kapsy profesorova pláště.

Rusalka nadzvedla obočí. „Je všechno v pořádku, pane kolego?"

„Ale samozřejmě, paní kolegyně, klidně můžete jít, my už to tady s vašimi studenty zvládneme," odvětil a popadl křídu.

„Vážení," věnoval jim krátký pohled a pak se vrhl na tabuli. „Než se budete ponořovat do hlubin, musíme podle osnov zopakovat látku sekundy. Musíme mít na paměti, že a jedničku umí fyziku, jen Pánbůh, na dvojku já, tedy absolvent matematicko-fyzikální fakulty a na trojku jen ti nejlepší z vás. Mimochodem, kontrolní otázka. Dokázali byste si odvodit, jaké téma s vámi budu dneska mimořádně probírat? Napovím vám, že se týká života nymf."