Rafaelova škola

7. Princezna v zeleném

Když vílí vychovatelka Hébe, která měla noční službu, otevřela dveře a Arthos s Marinou v náručí vstoupil dovnitř, Marina se nejistě rozhlížela. Po ztrátě paměti se lekala každé další bytosti, s kterou se měla seznámit. Nejdříve si všimla krále lesa, jeho zlatisté paroží nebylo možné přehlédnout. Pak spatřila krásnou vílí královnu s rudými vlasy a modravými křídly, kterou jí Rusalka ukazovala na obraze. Maminka, hrklo v ní.

„Holčičko moje," vrhla se k ní vílí královna. Pohladila ji, vzala za ruku a ukazovala Arthosovi: „Polož ji tady na sofa, Hébe," přikázala vychovatelce, „a přines nám, prosím, ty dobré koláčky, co budou zítra k snídani, a dej uvařit heřmánkový čaj."

Posadila se k dceři a objala ji.

Vůně, znám tu její vůni, vzpomněla si Marina. V místnosti bylo takové ticho. Ani Černunnos ani Arthos se nehýbali, nemluvili.

Marina zavřela oči, ale žádné další vzpomínky nepřicházely. Přesto ta vůně stačila, aby se Marina přitiskla k matce jako ptáče.

„Kde se tady, Marinečko, bereš?"

„Něco... mě... pronásleduje," špitla Marina Aine do ucha. Matčina vůně jí dodávala pocit bezpečí. „Nikdo mi... nevěří, slyšela jsem divný hlas v zámku, běžela jsem za Rusalkou, jenže... ono se to ozvalo z jezera, tak jsem musela do lesa."

Aine přikyvovala a vybírala jí z vlasů listí a jehličí. „Pojď, zkus to po svým, musíš se převléknout. Arthos tady zatím s Černunnem počkají. Že, obě veličenstva?"

„Zajisté drahá," usmál se Černunnos. „Stejně je nás tady vládců nějak moc na těch několika metrech čtverečních."

Aine musela Marinu podepřít, když si ji odváděla do svých komnat, aby ji vysvlékla z toho zmuchlaného a špinavého trika s emblémem Rafaelovy školy, vysprchovala a oblékla do svých šatů.

„Tyhle temně zelené sis tady pořád zkoušela, když jsi byla v primě, ale byly ti veliké. Teď už ti budou, a aspoň dneska si vezmeš svou čelenku," nasadila Marině do vlasů královský diadém s drobnými diamanty. „Ať obě veličenstva zírají, jakou mám dědičku," mrkla na Marinu, která stála před zrcadlem a nemohla pochopit, že se dívá na sebe.

Maminka jí vlasy na temeni nadzvedla, vytupírovala, uhladila, vzadu pramen sepnula diamantovou sponkou a nad čelo posadila čelenku. A ty šaty? Z lehoučkého hedvábí v temné elfí zeleni měly nabíraný živůtek a široká ramínka tvořily sešité slzy ze zelených stuh, které byly poseté drahokamy. Sukně nad kolena jí šustila kolem nohou, když šla s matkou zpátky. Šla však bosa, protože při nazutí do matčiných lodiček jí vyhrkly slzy bolestí.

„Ještě nejsou tvé nymfí nožky zvyklé na chůzi, ale neboj, tím trpí po metamorfóze úplně všichni," chlácholila ji Aine. „Za nějaký ten týden budeš chodit v podpatcích jako Rusalka."

Vrátily se do komnaty a Černunnos okamžitě sjel Marinu očima od hlavy až k patě. „Tedy... Ty děti tak rychle rostou," pokýval hlavou. „Co jí říkáš, Arthosi? To je změna oproti tomu, když ji napadli orli, že?"

Arthos vypadal, že Marinu skoro nepoznává. Mlčel.

„Dohadujeme se, Aine," změnil hned král lesa téma, „jestli může nebo nemůže Marinu něco pronásledovat u Rusalky, kde nemůže být nic a nikdo, o kom by Rusalka nevěděla."

„Já myslím, že Marinu opravdu něco pronásleduje," trval na svém Arthos a pak se na vílí princeznu zahleděl. „Myslím, že to nejsou jen nějaké zvuky ve vaší hlavě. Výsosti, říkala jste, že se vás to po metamorfóze dotklo, že jste cítila-"

„Arthosi, ty Marině vykáš?" vydechla překvapeně Aine.

„No, už minulý rok jsem jí začal vykat," přiznal a když Aine povytáhla se smíchem obočí, nesmlouvavě řekl, jako kdyby ho to někdo naučil memorovat: „Marina vyrostla, je nevhodné jí stále tykat jako malé holce, když navíc zvážím její roli budoucí vílí královny, je moje oslovování Mariny namístě. Ty jsi Aine něco jako moje kmotra, Puk a tvé dcery jsou mí přátelé z dětství, ale Marina... " Arthosovi došla slova. když na pobledlou princeznu v zeleném hleděl. Snad při pohledu na ni zapomněl řeč, kterou se možná naučil zpaměti.

Egerii Arthos tykal, tam v lese. Mně tykat odmítá, prostě mě jasně odmítl, bolí to, ale nesmím brečet... Skoro se dusím... Potřebovala bych si sednout... Někdo sem jde...

Dveře se otevřely a v nich stála Rusalka. V celé své plavovlasé kráse, v modrých lehkých šatech.

„To je mi nádhera," vybuchla. „My ji hledáme po celém zámku, v jezeře, v podzemí, prostě všude. Poslala jsem stráže i do lesa a nakonec se od dryád u cesty dozvím, že ji Arthos unesl sem."

Arhos se pohnul první. Nakročil směrem k rozzlobené nymfí princezně a pravil: „Tak aby bylo jasno, nikdo Marinu neunesl. Marina odešla sama, protože ji u tebe v zámku někdo pronásleduje. Ty tvrdíš, že to není možné, ale..."

„Arthosi, ty jsi kentaur od narození, neznáš lidské vnímání a nevychováváš tyhle malé metamorfující se elementály, kteří jsou chvílemi splašení jako lidské děti. Vůbec nic nevíš o postupném rozvíjení šišinky?" pravila mu kysele. „Marina slyší a vidí věci, které by měla vidět až za rok. Možná se už kolem ní míhají i stíny bytostí z jiných světů?" obrátila se na sestru, která jí přikývla.

„No, tak vidíš, Arthosi,"pokračovala povýšeně Rusalka, „to všechno jsou hlasy a obrazy, které se Marina musí naučit neslyšet a nevidět, když nepotřebuje. Nikdo jí u mně doma nechce ublížit. Mami, jestli dovolíš, odvedu si Marinu domů. Do rána s ní bude Médea a pak k ní pustím ostatní spolužáky. Profesor Emanuel se domnívá, že není nutné Marinu stále izolovat."

Milí čtenáři, 

když jsem hledala vhodný obrázek, tak šaty, které má na sobě Marina, jsem prostě nenašla. Proto jsem do hlavičky stránky umístila jedny aspoň trochu podobné. Stačí si přimyslet drahokamy na šaty i do Marininých vlasů a máte perfektní obrázek k dnešní kapitole. :-) Doufám, že vás nezklamala.

Renata