Rafaelova škola

14. Barva duhovky

Když se ani u vlastní matky nedočkala Marina pochopení, že si nic nevymýšlí, ztěžka přemáhala slzy, nyní už bezmocného vzteku.

„Tak ono mě něco chce asi zabít a ty mi říkáš, že mám halucinace!" rozkřikla se. „Mami," vyhrkly jí slzy. „Já se bojím."

„Pojď sem," chtěla jí Aine obejmout, ale Marina se jí vytrhla.

„Já nejsem žádná chudinka nemocná, potřebuju pomoc a ne mazlení. Mami, pochop to. I Médea to viděla a slyšela. Můžeš se jí zeptat."

Aine s povzdechem sledovala trucující dceru. „Aspoň si vezmi tady cukrovíčka-"

„Ne, díky, nechci mít ještě tlustší zadek," mračila se. „Mami, pustíš mě aspoň k internetu, prosím? A potřebuju nabít mobil. Je úplně zdechlej."

„Ten váš internet," bručela Aine, když ze šuplíku vyndavala pouzdro s notebookem. „Dospělí elementálové ho vůbec nepotřebují, ale vy mládež jste na něm tak závislí, že si snad ani neobnovíte schopnost telepatie. Tak prosím, posluž si."

Marina si zatím připojila mobil do zásuvky, aby se nabumbal proudu, a zkoušela, jestli se jí ho podaří zapnout, ale stále hlásil, že je vybitý.

Tak budu muset chvilku počkat. To jsou nervy... Snad mi aspoň jednou napsal...Aspoň něco kdyby se mi tak hezkého stalo... Snad mi napsal... téměř se modlila svou mantru a usedla k notebooku. Ve tváři měla slastný výraz, který nešel přehlédnout, a Aine protočila oči.

Tak to jsem zvědavá... „Mami, jak dlouho jsi ten noťas nezapnula?"

Aine skládala talířky a šálky ze stolu. Nechtěla volat žádnou z víl, chtěla být s dcerou sama. „Hm, myslím, že jsem ho nezapnula asi od metamorfóz. Odeslala jsem známky primánům, aby se mohla vytisknout vysvědčení a už jsem ho nepotřebovala. Vždyť ti říkám, my se domlouváme telepaticky... A to to tak strašně vadí?"

„Jo, mami, chybí ti tady tisíc aktualizací. Skoro se zasek noťas. Je jako šnek," bubnovala nervózně nehtíky do stolu, než se konečně dostala do svého mailu.

Káťa, Patrik, taťka, babička, holky, přejížděla doručené maily. Tady Plantefolieho mail!

Ahoj kotě, já tady fakt musím zůstat až do víza. Ti Švýcaři ho mají až o týden pozdějš. Díval jsem se na web naší školy, že až se vrátím, budete s Černunnem v Peci. Co kdybych za tebou přijel, až se vrátíte z Krkonoš. To určitě budete aspoň den doma, než vás Rusalka požene do Středomoří? Půjčím si od táty motorku a přijedu. Přivezu ti čokoládu. P.

„Tys za tím počítačem nějak ztichla," ozvala se maminka a Marina polykala rozpaky, co říct.

„Ale, čtu maily od holek a babičky."

„A co Plantefolie píše?" uzemnila ji vševědoucí rodička.

„Že se neuvidíme," vystrčila Marina hlavu zpoza notebooku. „on za mnou totiž nemůže přijet, taťka ho k nám nepustí. Říká mu Platón," dala si ruku pod bradu a zamyslela se.

„A dobře Petr dělá. Marinko, ten Damiánin syn je opravdu šílený pudivítr. Zajímá ho jen sport a navíc není-"

„Není Lev, já vím, ale to už jste mi všichni řekli tisíckrát. Kdyby s tím Arthos tenkrát nezačal..." rozhazovala Marina naštvaně pažemi.

„Marino, on řekl, jen co se píše ve hvězdách."

„Jo, ale trochu ohleduplnosti do toho mohl vložit," zabručela a nešťastně rentgenovala Plantefolieho mail. Co budu dělat? Jak přelstíme taťku?