Rafaelova škola

6. Setkání v lese

Marina, ona... Klepeta, klepeta stříhat peříčka. Labutí peříčka... Marina... Stříhat... Krev?

Stále se to blížilo vodou...

Pryč! Pryč! Boty. Kde mám boty... Nacpala se do sandálů, přes hlavu si přetáhla zmačkané dlouhé triko, v kterém celé odpoledne odpočívala.

Nemotorně, jak jen jí to palce vylézající z malých sandálů, dovolily, vyběhla ze sálu. Stráže ji nechaly jít.

Stráží se nemá smysl ptát, jestli to neslyšely. Nikdy tady nikdo neslyší, co já slyším, blesklo jí hlavou, když Rusalčiny vojáky míjela. Pokoušela se běžet.

S dalším stínem se srazila na rohu chodeb, když se před ní vynořil a hned zase rozplynul.

Musím k jezeru, najít Rusalku... Možná blázním... Mám přeludy... zadýchávala se.

Když vyběhla ze zámku na schodiště, horký vlhký vzduch se pod stoupající Lunou srážel v teplou těžce dýchatelnou mlhu, která jí šla vstříc.

Mlha hrála barvami a jezero halila jako duhová opona. Avšak nepřestaly se z ní vynořovat divné stíny. Nezřetelné, rozmazané. A jeden nyní právě Marinou k její hrůze prošel.

Nic se jí nestalo, přesto zůstala stát jako stínem zmražená. Voda šplouchala a nymfy zdáli zpívaly.

Skočím do vody a poplavu za nimi... Musím najít Rusalku...

Vtom z blízké jezerní vody znovu vzlétl ten hlas. Byl slabý, monotónní, nezněly v něm žádné emoce.

Chapadla, chapadla... Na břehu... Marinááá...

Postřeh celé elfí a vílí říše se v Marině probudil. Ani by oko nestačilo mrknout, jak rychle se obrátila a rozběhla mlhou. Do neznáma, do husté mlhy, pryč, pryč od jezera. Vůbec ji nenapadlo, že ani Světlana ani Julián hlídající v té mlze pod terasou netuší, kde je.

Míjela kmeny stromů, pod nohama jí praskaly suché větvičky. Otáčela se dokola, ale mlha odhalovala jen nejbližší stromy.

Pryč, pryč od jezera!  Každým krokem do svahu, do lesa ztrácel monotónní hlas z hlubin na síle.

Chapadla, klepeta... ničit peří... peří labutí... Marina! Nenííí...

Dalších pár kroků a nastal klid, pronásledující hlas zmizel. Ale stíny ne. Dál se vynořovaly a mizely. Opřela se o kmen, aby se vydýchala.

Co teď? Zpátky nemůžu... Něco mě honí... něco ve vodě... Zůstanu tady.

Dech se jí zklidnil a mlha ustoupila. Les se rozjasnil aurami, až oči přecházely. Teď mezi stromy spatřila cestičku a váhala, zda se po ní dát.

Kdo mi poradí?

Tiché štěknutí se ozvalo přímo za jejími zády.

Pojď, Marino, pobízela ji rezavá čtyřnohá bytost s bílou náprsenkou. Marina se jí bála jako všeho neznámého, váhala, na svou strážnou lišku si nepamatovala. Nešla by za ní, zůstala by, kde skončila, jenže les zašeptal a kolem se hrozivě zvedly větvě trnitého křoví a jediný únik byla cestička, na kterou lákala liška.

A tak ji následovala. Po té jediné cestě. Chvíli stoupala, chvíli klesala.

Nevím, jestli dělám dobře. Ale taky vím, že nevím, co mám dělat. Asi bych neměla utíkat, když nemám kam. Asi bych si na TO ve vodě měla počkat... Nejsem statečná. Bojím se...