Rafaelova škola

13. Útok z písku

„Je slunovratné ráno," začala tiše Rusalka, když se položili na hladinu. „Uvolněte se, nechte vlny, aby vámi smýkaly, kam je vítr unáší. Nemyslete na nic, všechno trápení, které si nesete, na chvíli odhoďte. Naslouchejte bublinkám vody, vodě samotné, rybím myšlenkám, pohybům rákosí i rostlin na dně jezera. Rozpusťte své vědomí do vody. Poslouchejte vodu, jak zpívá..."

Marina klesla na dlaň pod vodu a dýchala žábrami. Očima dokořán sledovala tanec slunečních paprsků, když pronikaly do vody. Cítila bublinky, jak se dotýkají jejích šupin, cítila chvění, které ji prostupovalo. Povolila chvění, aby se jí rozšířilo po celém těle. Podvolila se vodě, naprosto se v ní rozpustila a stala se její součástí. Jak se voda vlnila hýbala, tak se vlnila i hýbala Marina.

Slyšela němé hlasy ryb, přítomnost a pohyb rostlin. Slyšela tóny z hlubin, kde se otvírají vstupy do jeskyní. Neviděla očima ale šišinkou a ztratila pojem o tom, co je ve vodě nahoře a dole.

Voda, voda, voda... Věže mizí, křišťál se rozplývá, vlna vařící vody se valí přes břehy, Marina nestačí utéci, není kam...

„Marino," vytáhla ji Rusalka na hladinu.

Marina mrkala oslněná sluncem, třásla se vytržená z hrozného snu.

Rusalka ji konejšivě objímala. „Všechno je v pořádku, Marino, voda nese své vzpomínky a ty je zachytáváš. Nic víc v tom není, neboj se," podívala jí do čokoládových očí, z kterých se stále dala vyčíst znovu prožitá hrůza. „Marino, musíš to překonat. Než půjdete na snídani, ponoříte se do bílé jeskyně a přinesete ze dna oblázek růženínu. Pak půjdete zaslouženě na snídani.

---

„A pamatujte, ke komínům dozadu neplavat. Tam růženíny nenajdete. Navíc byste si mohli odřít šupiny," připomínala Rusalka každé dvojici, která se chystala k ponoru.

Marině nejen z hladu, ale hlavně strachem žaludek zpíval polku, Médea na tom nebyla o nic lépe.

„Pojď, jsme poslední," vzala ji za ruku a ponořily se.

Médea měla za sebou více ponorů a jako rodilá nymfa se pohybovala v hlubinách s jistotou. Marina klesala vedle ní, v tichém zpěvu vody, zvykala si na šero a světélkování aur. Pro elementály není ani v největší tmě naprostá tma.

Tamhle, slyšela v mysli Médeu, která ukazovala na otvor do Bílé jeskyně. Krčil se u dna, byl tak úzký, že do něj musely vplout s rukama napřed.

Aury skal odhalovaly bílé a narezlé pruhy. Dno cvičné jeskyně pokrývaly drobné úlomky zapadané v jemném písku. Marina ukázala na vysoké vápencové komíny, čili krápníky, o kterých mluvila Rusalka. Jsou v půlce jeskyně. Rozdělíme se, já budu hledat od nich tady zprava, ty zleva, navrhla Médee.

Ujednáno.

Jen monotónní zvuk skal se nesl vodou. Tichý tak, že jej lidi nezaslechnou, ale k elementálům jasně promlouvá. Marina prohnutá jako luk, jako když ryby ďobou drobečky ze dna, plavala kousek nad písčitými kopci na dně. Hledala růženín, který se měl prozradit svou láskyplnou aurou.

Musí být dobře vidět, jen kdyby ta jeskyně byla menší, povzdychla si a systematicky postupovala dál. Nevynechávala ani píď bez prohlédnutí. Prsty pro jistotu prosívala písek. Co kdyby kameny zapadly, jak tu rejdili kluci před námi. Ani bych se nedivila, že tady Vilda s Buližníkem plavali jako divocí žraloci...

Zase hrábla do písku, to prosívání ji uklidňovalo. Jen kdyby se písek tak nevířil. Médea se k ní blížila. Vsadím se, že nám je bratranec někam schoval, zahudrala v duchu.