Příběh Marininy lásky pokračuje čtvrtou knihou. Je plná romantiky, kterou se prolíná velké napětí. Kniha otevírá cestu k tajemné minulosti hrdinky, jejího rodu a Země. Odhaluje se tajemství kolem lásky, kterou Marině přisoudily hvězdy.
Nevím, jestli jste byli někdy diváky na slam poezii. Pokud ne, tak vás asi překvapí, jak Marina spojila svůj cit k Rowanovi se svou recitací.
(Pokračujte pod fotografií Vlasů dryád, z kterých je právě Marinina milostná poezie)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Jako poslední ve volné krasojízdě přivítejme znovu Marinu Fialkovou," zvolal Nios zvesela a ozval se divoký potlesk. Marinino provedení Puka v povinné části divákům totiž ukázalo, že se s ní opravdu musí počítat.
Během Tulliovy recitace si zatočila vlasy pod černý baret a počkala, až se Rowan usadí s kytarou doprostřed jeviště. Pak přistoupila k mikrofonu a pohlédla na diváky.
„Když je tedy zítra ten Valentýn...
Není to dnes „in" říkat velká slova,
a já přesto opakuji pořád, zas a znova.
Že totiž já, světice čistá jako Johanka z Arku
jsem potkala poutníka, v kavárně tamhle v parku."
Mávla rukou směrem do parku za zdí, mlaskla a pokračovala:
„Každý mi dneska řekne:
Je v té básni příliš romantiky,
ani zrnko erotiky," snížila hlas do svůdné hloubky a pohlédla na Rowana, který z ní nespouštěl oči. A pak se zase obrátila k obecenstvu:
„A protože já, světice,
chtěla jsem být knihovnice,
mám načteny klasiky.
Takže budu mluvit slovy klasika,
ač to většině dneska nic neříká."
A v tuto chvíli si vzala mikrofon ze stojanu a vykročila k Rowanovi. Před ním si sejmula z hlavy baret a pohodila hlavou, až se rudé záblesky jejích vlasů rozlétly ve světle reflektorů do všech stran. Rowan začal potichu hrát a Marina do toho vyprávěla:
