Rafaelova škola

Romantické prázdniny Rafaelovy školy

Dneska mám pro vás úryvek, v němž vám představuji nového hrdinu Rafaelky. Obávám se, že se asi čtenáři, až kniha vyjde na podzim 2018, rozdělí do dalšího týmu. Už nebude jen tým Plantefolie a tým Arthos, nýbrž i tým Rowan. Uvidíme. Nyní si užijte krátký příjemný úryvek ze stezky pod stromy.  A po dočtení nezapomeňte, prosím, dát úryvku hvězdičky namísto lajků. 

---

Vykročili od paláce skrytého a prorostlého stromy, aby po několika krocích zmizeli v oblouku pod hustým porostem větví a lián. Ocitli se na stezce.

Když mu něco chci říct, musím ho chytit za ruku. Kdy já se tu telepatii naučím používat jako třeba mamka? stiskla naštvaně zuby a než se k odhodlala k činu, vyřešil to za ni Rowan.

Popadl ji svou tlapou a slyšela jeho hlas v myšlenkách: „My Sleeping Beauty, I hope... doufám, že ten bezový keř nebude na opačné straně stezky někde za kopcem."

„Že by nás prohnali jako při tělocviku?" napadlo ji. „Rowane, proč mi nejde telepatie sama o sobě, ale jenom takhle?"

„To be honest... I think... to přijde později."

„Jenže takhle je to nešikovné."

„Mně se to zdá dost šikovné," usmál se na ni. „Víš, jaký je to nádherný pocit, když tě držím za ruku? Kdy se mi to jindy poštěstí?"

Marina znachověla a úsměv mu oplatila úsměvem.

Spěchali, mezi stromy si tu a tam všimli nějaké stavby, jejíž účel nedokázali určit. Pak zpomalili, protože stezka náhle vedla do kopce, a při tom zpomalení si uvědomili, že kolem panuje nezvyklý ospalý klid. I ten zbytek času, který ve svém těle nesli, se zastavil. Pak je omámila vůně bezových květů ještě dříve, než spatřili záplavu krajky květů, bílou klenbu gigantického černého bezu, který díky svému dávnému jménu ruis stojí za písmenem R.

Jakmile pod klenbu květů vstoupili, pomalu se kolem nich snesla níže, doslova je zajala a přinutila usednout. Lehce překřížili nohy, jak se to při prvních mantrách v Silvě Marina naučila, napřímili záda.

Rowan vzal Marinu za ruku. „Co teď?"

„Teď se zaposloucháme do mantry bezu. Nepustí nás dál, dokud se ji nenaučíme," odvětila vážně.

„A když se ji nenaučíme, zůstaneme tady navždy?" povytáhl obočí. „Frankly... Vážně... mně se tady líbí," stiskl jí ruku.

„Musíme zavřít oči a nerozptylovat se. Rowane," řekla důrazně, protože ji začal palcem lechtat v dlani.

„What... Děje se něco?" mrkl na ni.

„Děje. Teď zavřeme oči a ty přestaneš dělat nesmysly?" přikázala a slyšela ve svém hlase stejný tón, kterým se zlobí Aine. Rowan už měl oči zavřené, takže neviděl, jaký obličej Marina nad svým zjištěním udělala.

Víčka jim lechtala světýlka ze slunce, které se míhalo mezi hustou klenbou květů, jejich vůně omamovala a postupně je obklopovala hudba. A potom zaslechli i slova prajazyka, která se kolem vznášela.

Slova byla tak stará, tak nepoužívaná, že se s nimi Marina v letním kurzu v Římě nesetkala a nyní jim vůbec nerozuměla. Ale snažila se je zpívat, při každém opakování si byla jistější a jistější. A stejně tak Rowan. V mysli jí přitom tančily víly z jejího lidu, jejich křídla a jemné sukně se před ní míhaly jako polární záře. Viděla i obrazy Aine ve slunečních paprscích se závoji z bezových květů. Jak dál pokračovali ve zpěvu, proud vůní se měnil ve vítr a unášel je bránami skrze světy. Točila se jí hlava, věděla, že sní, ale nemohla se probudit. Jen stále zpívala a spoléhala na Rowanovu ruku, kterou ji svíral.

Mantra pak proudila jejich aurami, těly, dechem i myslí, a potom počala tichnout. Vraceli se zpátky do reality, probírali se z bezových iluzí, z mámení. Bez sám uznal, že jeho mantru provždy ovládli, a zvedl svou korunu, aby mohli pokračovat dále.