Rafaelova škola

4. Horovo oko

Když bolí hlava, je celý svět přítěží.

A mě bolí hlava, čím dál víc, klečela Marina u pohovky a masírovala si týl v jehož hloubi, někde uvnitř cítila nesnesitelný tlak.

Znovu se natáhla pro sklenici vody. Přestože jich takových vypila od rána šest, jak jí nakázala Rusalka, její stav se nelepšil. Celý svět jí vnikal do mozku, měla pocit, že se jí hlava roztrhne. Už ani na Arthose myslet mi nejde, zoufala si a zkusila vstát, aby se mohla dívat z okna na jezero.

„A bude tě, Marino, ta bolest pronásledovat dokud se tvá šišinka nepročistí a nenaplní vodou. Pak pookřeješ a uvidíš svět úplně jinak," říkala jí před několika dny Rusalka. Jejím spolužákům v učebně také vysvětlovala, co se s nimi děje. Jak probíhá důležitá část jejich metamorfózy zpátky v elementály.

Médea byla ve svém živlu, do slova a do písmene. Od narození, když pobrala trochu rozumu, se těšila, až se konečně stane nymfou, jak jí bylo dáno geneticky po matce. Jenomže nyní jí konečnou radost kalila starost o Marinu. A nejen jí.

Celá jejich jedenáctka seděla za kovovými stolky v síni s bazénem. Právě začala hodina s profesorkou Rusalkou, která se hned po příchodu zadívala na Médeu a ledově spustila: „Jestli si myslíte, slečno Buližníková, že nevím o vašich výletech za Marinou, tak jste na omylu. Přemýšlela jsem, jak vás potrestat, abyste si navždy pamatovala, že jsem to já, kdo tady vládne jménem krále vod..."

Médea se nepatrně přikrčila v lavici.

Rusalka si doma v zámku potrpěla na krásné letní šaty, nyní přecházela místností v minišatech, které předtím půjčila Marině.

„Máte štěstí, Médeo. Profesor Emanuel shledal, že vaše návštěvy u Mariny jí jdou k duhu. Takže jsme se dohodli, že vás k ní budeme postupně pouštět všechny. Nebude to pro ni pak takový šok, až s vámi zasedne v učebně. Profesor Emanuel rozhodl, že dneska odpoledne za ní půjde s Médeou Tereza, protože je z vás nejklidnější."

Rusalka otevřela zápisník. „Nejdřív si zkontrolujeme, kolik jste toho vypili... Viléme, je dvě sklenice? Vy se opravdu snažíte dělat vše proto, abyste měl jako elementál jen problémy," zabodla své tyrkysové oči do mlčícího Vildy, který si jen na kořeni nosu posunul své brýle a ještě více natáhl dlouhé nohy.

Sotva se po té metamorfóze vešli do lavic, jak všichni vyrostli do všech tří rozměrů a Vilda byl ze všech nejvyšší.

Rusalka si odhodila své krásné nazlátlé vlasy a kriticky si je měřila. „Mívám ve zvyku zadat v tomto okamžiku studentům projekt, který vypracují v naší knihovně. Jenže - profesor Pan mi právě sdělil, že jste ještě nezvládli problematiku Krakonoše, což je ve skutečnosti taková banalita. Proto nebudu riskovat, že nezvládnete problematiku šišinky. To je totiž tak významné téma, že proti tomu je nějaký Krakonoš jen malá násobilka," dokončila jízlivě.

Vilda by nejraději namítl, že bez násobilky se nedají vymyslet společné jmenovatele zlomků, ale raději mlčel. Nerad by dostal nějaký trest za nevhodné poznámky. Slyšel od bráchy cosi o trestném úklidu u raků. A ti prý štípou...

Stoupali mramorovými schodišti. Knihám nesvědčí vlhkost, a tady nahoře pod střechou v jezerním údolí, které čas od času zahalí hustá mlha, byly knihy alespoň vzdáleny co nejvíce vodní hladině.

Knihovna sloužila zároveň jako studovna a chránil ji malý vchod s těžkými skleněnými dveřmi. Jediný vchod uzavíral ohromný prostor bludiště sálů a síní. A všude naleštěný mramor, mramorové mozaiky po stěnách, stropech i podlahách. A police z mramoru, na kterých byly seřazeny tisíce knih a rukopisů.