Rafaelova škola

Vlasy dryád - 1. kapitola

Čtenáři už netrpělivě čekají na Vlasy dryád, které vyjdou v listopadu. Abych to čekání aspoň trochu zkrátila, uvádím dneska všude po internetu text první kapitoly. Doufám, že se vám bude líbit a dáte mu hvězdičku či ho okomentujete. :-)

A nyní již slíbená první kapitola, která začíná předmluvou jedné z postav, kterou poznáte až v polovině knihy.

*

Viděla jsem Marinu chvějící se strachem. Rty měla bezkrvé, v očích slzy a prosbu, aby to vše již přestalo. Bylo mi jí líto, když ji síla metamorfózy počala měnit. Nyní již týden spí dryádí sen. Napůl sní, napůl bdí, nic necítí, smysly má otupené, aby ji nevzbudily bolesti, které provázejí růst dryádího těla a proměnu lidských buněk v buňky stromu. Když jí Otoljenka přikázala, aby zabořila chodidla s prsty do hlíny, nechtěla. Bylo vidět, že doufá v zázrak. Vroucně si přála vymanit se z kruhu metamorfóz.

Jenže měla v těchto horkých dnech žízeň. Od příjezdu do Rafaelovy školy jí ani Flóra, ani Otoljenka nedaly úmyslně napít. A ona sama se chvěla jako v horečce a pro vodu si dojít nedokázala. Když stála v lese nahá a schoulená, podobala se spíše raněnému zvířeti než dceři královny víl a elfů. Otoljenka s vychovatelkou jí polily nohy vodou a žíznivé kořínky rašící jí na prstech začaly nasávat vodu i s živinami. Během krátké chvíle bylo patrné, jak jí pokožka zelená. Chloroplasty se jí množily v krvi a počínaly první slabou fotosyntézu.

Fotosyntéza je zázrak, opojné kouzlo, pro které my dryády žijeme. Zbavila Marinu strachu, ukolébala ji k spánku.

Zítra dopoledne se probudí. Tělo má dryádí, ale mysl? Kdoví. To se ukáže.

Proč nejsme všichni na Gaie stejní? Proč nás bylo stvořeno tolik říší? Proč někteří mohou procházet z prostoru do prostoru, do prostorů vyšších i nižších a jiní jsou stvořeni jen pro jeden prostor? Proč jsou jedni věční a jiní smrtelní? Proč, když Amor střílí své šípy bez ohledu na tyto rozdíly?

Marinina touha stát se člověkem je nebezpečná. U dryád se toho může hodně naučit, ale obávám se, že namísto poznávání magie stromů, si bude ošklivit své tělo.

Psal o nás dryádách už Ovidius. Ale lidé mu dodnes i po dvou tisících letech nechtějí uvěřit. Všelijak jeho slova překrucují, protože je děsí představa, že se ve zdánlivě lidském těle dryády skrývá rostlina s kořeny.

Ach, Marino, kdybych ti tak jen uměla pomoci... My obě jsme byly stvořeny, abychom opatrovaly svět. Budu tě hlídat, jak si přál Arthos.

1. Za dvěma ochrannými kruhy

Na bílé zdě stříbrnou zář

rozlila bledá lůny tvář.

Karel Hynek Mácha, Máj

Na své kůži cítila Marina doteky nočního vánku. Ne, to není má kůže, to je má kůra, uvědomila si, když se probudila z první dryádí únavy a otevřela svůj březový zrak. Viděla skrze celý les. Slyšela elfí i dryádí říši zpívat, fauny hrát na syringy, Panovy flétny. Vidím všechno, slyším všechno, jak to dělám? nerozuměla své nové metamorfóze. Tady u nohou mi chrupe Čert. A vidím dokonce sebe? Bílou kůru. Březovou kůru. Proč se stále chvěju? Aha, to vánek! A pode mnou je můj stín, to babička se na mě dívá a můj kmen a má koruna přitom zachytávají její stříbrnou záři. Chodidly, prsty, kořeny se bořím a nasávám vlhkost, kterou mi Gaia dává. A ona mě tak pevně a přitom něžně drží a chladí. Noc je horká. A paže se mi samy vzpínají vzhůru k nebi. Je to tak nádherný pocit...