Rafaelova škola

9. Láska a žárlivost

Obětavá paní Alžběta vstoupila do Markovy kanceláře s tácem, na kterém kouřila konvice voňavého čaje. „Viděla jsem vás přicházet, Arthosi, a zdál jste se mi takový skleslý, když jste procházel tím světlem před vchodem. Tak jsem vám slila dobromysl a dejte si koláčky. Jsou sice včerejší, ale sladké vždycky zvedne náladu," pravila králi kentaurů.

Arthos na ni vděčně pohlédl a jako obvykle nadzvedl víčko cukřenky. S kostkou v puse se jal zkoumat koláčky. Povidla, mák a tvaroh. „Jojo, ty mám rád," pochvaloval si a nálada mu opravdu stoupla.

Když paní Alžběta odešla, Marek se otočil na židli a natáhl se pro jeden z koláčků. „Tedy má tě přečtenýho, bratře. I ona vidí, že jsi úplně mimo."

„Já?"

„Kdo jiný? Taky Maky s matkou o tobě minule mluvily, že ses strašně změnil, že jsi ztratil ten svůj... vtip," dokončil Marek a zakousl se do koláčku.

„Cože?" Arthos se opřel lokty o stůl. „To že říkala mamka se sestrou?"

Marek přikyvoval. „A navíc říkaly, že jsi prostě jako starý mladý. Jsi k nerozeznání od našich maturantů a přitom se chováš, jako kdybys nás všechny před tisícem let pohřbil a oplakával."

„To říkaly?" zachraptěl Athos překvapeně a bratr mu přikývl.

„Měl by ses vidět. Markéta říkala, že ti vlezla sláva do hlavy."

„Jaká sláva?" nevycházel Arthos z údivu, o čem jeho nejbližší přemýšlejí.

Marek si užíval koláčků určených pro Arthose, natáhl se pro další. „Zachránce korunní princezny. Vždy zázračně tam, kde je potřeba," povytáhl významně obočí.

---

Tmou se neslo odbíjení zvonu věže z vesnice za lesem. Kolik takových odbíjení už Egerie slyšela v horkých letních nocích, jako je ta dnešní? A kolik v deštivém soumraku, kdy vítr plakal společně s ní?

Kdyby si sejmula kapuci, vodopád zlatých vlasů protkaných větvičkami topolu by ji téměř schoval.

Topolová dryáda.

Utajená krása pod hábitem divoženky.

Egerie stála na pokraji parku a pečlivě skryta sledovala vílí pavilon. Arthos ho už dávno opustil, ale Marina zůstala uvnitř. A s ní i Rusalka. A vílí královna. A král faunů.

Egerie trpělivě čekala schovaná za mlhou Zásvětí, kterou k sobě přivolala. Ani stromy, ani dryády o ní nevěděly. Ani stromy, ani dryády nepoznají, když mezi nimi prochází divoženky.

A tak nikdo nemohl vidět její krásnou bledou tvář s očima zelenýma jako čerstvé jarní listí. Bledé rudé rty, které se tak málo smějí a tak málo hovoří.

Egerie je stále sama. Daleko za nejvyššími horami leží její domov. Opustila ho, uprchla. Už nikdy se tam nevrátí. Nešťastná láska ji vyhnala. Kvůli ní odešla na stezku divoženek. Kvůli ní odešla do Čech.

Sýček varovně zahoukal, když z pavilonu na cestu k jezeru vyšla Rusalka s Marinou. Ani lístek se nepohnul, přesto Egerie v závoji zásvětní mlhy proběhla mezi stromy a sledovala obě nic netušící až k jezeru.

Smutné písně nymf k ní doléhaly, když zase znehybněla a zvažovala, co dál.

  ---  

Noc bledla, prchala před svítáním za západní obzor a strhávala s sebou tíhu starostí, které v noci vždy narůstají. Arthos spěchal od bratra domů, prohnal se branou svého království, spícím Kentaurionem.

„Ma regs," zdravily ho stráže v prajazyce a on si poprvé uvědomil, co říkal Marek. Jakou tvrdou tvář si nasazuje. Jenže je vládce! Vládce Kentaurionu! Zachránce vílí princezny?

Arthos proběhl dlouhými chodbami. Jeho kroky tlumil silný koberec, který vypadal jako temný říční proud na bílém mramoru. Když vstoupil do své komnaty, shodil plášť, vyměnil si zdobenou tuniku za lněnou, ze stěny sejmul luk a toulec se šípy. Když si svazoval vlasy, zaplanula mu před očima divoká vzpomínka, před kterou už od letošního Beltainu utíká.

Viděl Marinu červených šatech u prastaré mohyly pod temným tisem. Pamatoval si její hluboký pohled a pak plameny posvátných ohňů, očistný obřad, který začal svým skokem král lesa Černunnos. Vtom se Marina rozkřičela. Její nééé, běh k němu kolem ohně, jak ho držela za halenu a ztěžka dýchala... Zavřel oči, ale měl její rozpálenou tvář, oči plné slz stále v mysli. Tak si tenkrát svázal kvůli ní vlasy, aby ji přesvědčil, než skočil. A pak, když pyšně skok dokončil, jí pravil: „Vidíte, Marino, že o mě se bát nemusíte. To spíš abych se bál já o vás dneska tady v tom lese. A ráno, až půjdete s někým pod třešeň," utahoval si z ní, ale v srdci mu klíčil divný pocit. Od Beltainu uběhly více jak dva měsíce, přesto si za celou tu dobu nepřipustil, že tehdy poprvé v životě žárlil.

S lukem a šípy vyšel z paláce. Kentauřím schodištěm vinoucím se jako had, po dlouhých schodech směřoval k soutěsce. Ranní země syrově voněla, sluneční oheň ji ještě nezahřál. Za soutěskou v úzkém nepřístupném údolí čekalo královské cvičiště. Arthos pádil údolím k terčům připevněným na skálu. Chtěl uniknout vzpomínkám, myšlenkám.

Hvězdy ho zradily.

V běhu vytáhl šíp z toulce a zamířil.

Svist v tichu.

Šíp jako rána osudu.

Terč zapružil.

Druhý šíp.

Třetí...

Patnáct let! Ainině dceři bylo patnáct let. Co znamená patnáct let v životě kentaura?

„Takový čas my vnímáme jako lidé vnímají půl roku," vysvětloval mu jednou jeho vychovatel Cheiron.

„Tomu moc nerozumím," přiznal Arthos.

Cheiron na to pravil: „Jsme strážci moudrosti. Moudrost proudí pomalu, kosmos s jejím odhalováním nespěchá. Lidem proudí čas rychle, nemohou se podívat s nadhledem na ponaučení z dlouhých věků. Proto jim moudrost často uniká."

„Hm," zamračil se tenkrát Arthos, ale plamínky smíchu mu poskakovaly v očích. „A protože lidem uniká moudrost, tak se tolikrát zamilovávají a rozcházejí?"

Cheiron nevěděl v prvním okamžiku, co na to říct. „Nevím, chlapče, jestli je tohle ten pravý důvod, proč lidé často těžce hledají pravou lásku. My kentauři máme štěstí, že svou lásku opravdu poznáme, že ji dokážeme najít podle hvězd a neztrácíme čas jako lidé."

Arthos se zamyslel. „No jo, co když ale tu mou kentaurku nebudou zajímat ani komety ani meteority? O čem si s ní budu povídat, když si jinou nebudu moct hledat?"

Čtvrtý šíp nasadil do luku. Nejtemnější vzpomínka mu prolétla hlavou.