Facebook (Harry Styles)

26* Káva je nepřítel

*Harry*

Znáte ten pocit, když všechno jde do prdele, ničí se vám před očima svět a najedou se objeví anděl ve zlaté zbroji a zachrání vás? Něco podobného cítím. Nevím proč, chtěl jsem vážně jen pro snídani. Nevěděl jsem, že jí to tak moc vezme. Nevím o ní vlastně vůbec nic. Ale přes to vše mám pocit jako bych ji znal celý život. Toto jsem slyšel v miliardách filmech, je to strašné klišé, ale já to prostě tak cítím. Jak už jsem říkal, dokázal bych o ní básnit celé dny vkuse. To si samozřejmě říkám v hlavě, jelikož v reálu by to bylo mnohem těžší. Ale představa, že je tady, sedí naproti mně v kavárně a spolu pijeme naši horkou čokoládu, mě povzbuzuje. Doopravdy se to naše malé a nevinné psaní vyklubalo až sem. Často na internetu čtu o takovýchto příbězích, že si píšou, ale nikdy se nepotkají. Nikdy se neuvidí a do konce života zůstanou jen přáteli přes internet. Já jen doufal v to, aby toto nebyl náš případ. A není. Doopravdy ten sedím naproti ní a povídáme si jako staří známý. Tedy až na tu příhodu ráno, kdy ona málem rozzuřeností vylítla z kůže, ale já? Já byl rád. Asi to zní blbě jako bych ji skoro zneužil, ale doopravdy jsem byl strašně rád, že jsme se probudili vedle sebe. Možná to v nás něco probudilo. Tedy ve mně určitě. Něco k ní cítím, to vím jistě. Láska? Nemyslím si. Jsem z toho všeho strašně zmatený. Mám ji rád. Tak neskutečně moc, že bych pro ni skočil do ohně. Ale zase, že bych ji miloval? Uch, vážně toto je na hlavu. Cítím se jako by mi někdo narval balónek do hlavy. Ne, to je až moc kruté a nereálné. Pokroutím nad svými zběsilými myšlenkami hlavou a pohled znovu přemístím na krásnou blondýnku přede mnou.

„Amando ..."

„Harry," zamračil jsem se, když mě hned po jejím jméně oslovila, ale radši jsem to nechal být a pokračoval.

„Víš já chtěl bych ti něco říct," zašeptám a podívám se na ni. Vážně ji chci vyznat city v této kavárničce? Uh, měl bych přestat sledovat ty romantické filmy, kde si vyznávají lásku na každém rohu. Nikdy jsem vlastně neviděl film, kde by se nenáviděli víc jak deset minut filmu. Stejně se do toho připletou city. Mám co povídat. Když vidím její uhýbaví pohled, nepříjemný pocit oblehne mé tělo. Že by se mnou nechtěla nic mít? Co když se bojí, co jí teď řeknu? Je na to brzo? Ano! Samozřejmě, že je na to skurveně brzo! Tak co sakra šílím? Proč jsem to jenom zase řekl? Nemohl mi někdo zalepit pusu lepící páskou? Nervózně si dám do pusy nehty a začnu si je kousat. Její neklidný pohled, který zaměřila někam za mě, mi dodává strašnou nejistotu. A ta nejistota mi ničí nervy. Mám chuť vzít židli, vyhodit ji oknem a vyskočit. Ne, nejdřív bych si vzal Amandu přes rameno, potom rozbil okno, vyskočil a utekl do jeskyně, kde bychom žili život pravěkých lidí. Jak oni se měli, že nemuseli řešit tyto stupidní vztahy.

„Sam, já vím, že to asi nechceš slyšet, ale ..."

„Harry ......" začala mým jménem, ale já ji zastavil mávnutím ruky, kterou jsem hned schoval do klína, jelikož nehty na ni byly v podivném tvaru vykousané. Měl bych si je ostříhat. Nebo zkrátit zuby.

„Ne, nech mě to dopovědět! Ano, známe se jen chvíli ..." znovu jsem načnul kousek věty, kterou ani pořádně nevím jak dokončit. Proč jsem se do tohoto vše namočil? Slova jsou jako hadi, kteří na nás číhají a vyplazí se ven. Slova jsou strašně zákeřná, někdy ani vy nevíte, co z úst vypustíte. Proto mám někdy špatný pocit, když mluvím se Sam. Nebylo by to kvůli tomu, že bych ji neměl rád, ale bojím se, co vše bych vyžvanil.

„Harolde, můžeš mě kruci poslechnout!" řekla podle mého už trochu hystericky a já se na ni překvapeně podíval. Proč tak jančí? Jen ji chci říct, co cítím. To je to tak špatné? Oh, vlastně já mluvím s Amandou Seyfried, holkou bez citů k mužům a jejich lehké vzrušenosti.