Facebook (Harry Styles)

25* Útěk

*Amanda*

„Co? Co si o mně sakra myslíš?! Jasně, že beru prášky!" nepříjemně zavrčím a zamračím se. Kdybych je nebrala do postele mu nelezu. I když jsem si vždy říkala, že už s nikým nebudu spát dokud si nebudu jistá, že ho miluji. Věci se mění. Prohrábnu si rychle své bloňďaté vlasy a mlčenlivě koukám na Harryho. Nebo lépe řečeno do jeho krásných smaragdových očí. Pohled, ale okamžitě přemístím na jeho potetovanou hruď, protože nevydržím ten kontakt. Jeho oči mě doslova nutili mu říkat pravdu, což jsem nemohla. Nemohla jsem vykřičet vše co cítím, jak se cítím. Tedy mohla, ale asi by to nebylo vhodné a rozhodně ne milé. Moment, chci být vůbec milá? Na něj?! Proč jsem vlastně naštvaná? Vybíjím si na vše vztek a při tom všem jsem určitě nasraná jen na sebe. Já se na něj první vrhla, takže asi tak. Potom radši rychle zmizím do pokoje a nasměřuji své kroky do koupelny. Hned jakmile vejdu zamču, i když jsem si více než jistá, že by za mnou rozhodně Harry nevtrhl a neznásilnil mě ve sprše. To by, ale znásilnění nebylo, protože by se mi to líbilo. Sakra. Nad čím vším musím přemýšlet? Za chvíli se mi v hlavě bude snad honit, jak jednorožec skáče po Tower Bridge. Protočím nad svými myšlenkami oči a shodím ze sebe tu odpornou deku. Hned na to vejdu do sprchy při důkladném sprchováním začnu myslet na Harryho. Ani nevím proč. Jako by v mém mozku byl tajný vypínač, který se vždycky nějakým záhadným způsobem sám od sebe zapne a všechny mé myšlenky pohltí Harry šílenství. V mém mozku je narušitel. A ten narušitel jeho bohužel Harry Styles osobně. Uch, nejradši bych si někdy vlezla do cizího těla, abych nemusela pořád neviděla před očima jeho dokonalou osobnost. Dokonalé oči, nos, rty, tělo. Jak to úžasně uměl s rukami. Stop! Nad čím to kurva zase přemýšlím? Radši hmátnu po první věci a pořádně ji stisknu v ruce. Třísknu s ní o podlahu a v tu chvíli se po celé sprše rozprskne šampón. Zavrčím a sehnu se pro skoro prázdnou lahvičku. Položím ji znovu na své místo a trochu si dám na ruku, při čemž se začnu umývat. V hlavě mám pořád Harryho. Proč je to tak blbé a komplikované? Nic ničemu nebrání, můžeme být klidně kamarádi, ale vždy se připletou city. Nesnáším ho. Nesnáším ho, že mě donutil mít ho ráda. Wow, od kdy jsem tak přemýšlivá? Pokroutím hlavou a po chvíli sprchy radši vylezu a obmotám si kolem sebe huňatý, bílý ručník. Opatrně odemknu dveře a potichu vejdu. Celkem mě překvapí, když ale uvidím Harryho u dveří snažící se asi nenápadně vypařit.

„Utíkáš?" zamračím a rozejdu se k němu s dost nepříjemnou náladou. Překvapeně-dalo by se říct, až vyděšeně se na mě podívá a zastrčí si ruce za záda. Můžu být klidně němá, abych věděla, že se přede mnou pokoušel zdrhnout. Tady je důkaz jací jsou chlapy. Nespolehlivý. A to jsem si naivně myslela, že on je jiný. No, spletla jsem se.

„N-ne, já rozhodně neutíkám," zamumlal, až jsem to skoro ani neslyšela. To mě donutilo zamračit se ještě více, pokud to jde. Jeho jemný hlas a psí očička mě doslova nutí padnout na kolena a obejmout ho s milým: Neboj, nezlobím se, ale to se nikdy nestane. Na to mám až moc krutou povahu a navíc by utrpěla má hrdost. Přeci jen mu nemůžu podlehnout jako včera. Nebo jako v den, co jsme si začali psát. Věděla jsem, že to je blbý nápad, ale stejně jsem se do toho pustila. Život je plný překvapení, jak tak vidím. A to dnešní není výjimkou.

„Aha, takže ty jsi jen chtěl zkontrolovat jestli se dají náhodou otevřít dveře!" zasyčím jako jedovatý had, který ho chce kousnout. Nervy mi bublají na samotném konci pohárku trpělivosti, který za chvíli přeteče. Takže ne jen, že se ptá jestli beru prášky, ale ještě chce zdrhnout? Co si myslí?! Že budu těhotná a on uteče před dítětem? Ne, možná to až moc zveličuji a možná naopak se v něm hluboce mýlím. Každopádně doufám, že to bude to první. Nechci aby mě zklamal jako ostatní. Možná jsem moc zahleděná do sebe, ale prostě se mi tahle situace vymyká vší kontrole.