Facebook (Harry Styles)

30* Smutná píseň

*Amanda*

,,Děkuji, mám tě moc ráda," usmála se malá holčička a objala mě jejíma malinkýma ručičkama. Také se musím nad tím usmát a objetí ji opětuji, než se ta malá rozběhne za svou maminkou. Musím se nad tím zasmát a posadím se na lavičku u jedné skvělé cukrárny, kde je výhled na majestátnou Effielovu věž. Znovu si vezmu do dlaní šálek heřmánkového čaje a napiju se té úžasné tekutiny. Rty oddálím od šálku a rychlým pohybem jazyka si je olíznu. Cafe už nepiju od doby, co se nám stala ta malá příhoda s Harrym. Myslím, že jsme si toho užili v tu chvíli dost. Uchechtnu se nad tou vzpomínkou a znovu ucítím bodový pocit, který pokračuje celým mým tělem. Proč jsem od něj utekla? Mohli jsme si to vyříkat. Asi si to nechci připustit, ale chybí mi více než je zdrávo. Možná bych mu zavolala, ovšem už by mi to přišlo trapné. Povzdechnu si a pohodlněji se opřu o opěrátko židle. Zahledím se po kavárně a musím se lehce ušklíbnout, když uvidím lidi kolem. Většina jsou jen zamilované páry, kteří tady uspokojují své choutky na nekonečnou lásku. Která se stejně nikdy nestane. Nikdy nenajdeme pravou lásku, nic takového není. Tak proč si vždy, když toto říkám představuji Harryho? Povzdechnu si a podepřu si rukou hlavu. Znovu na něj myslím. Už jsou to pitomé čtyři měsíce, co jsem ho viděla naživo a od té doby ho vídám jen na obyčejných obrazovkách televize. Stýská se mi. Byla jsem hloupá, měla jsem počkat. Třeba by vše bylo jinak. Propletu si prsty na rukou, odložím je na stůl a položím na ně hlavu. Hlavu otočím a zahledím na Effielovu věž v dálce. Lehce se pousměji a nakloním hlavu, aby mi vlasy zabránila při pohledu na všechno.

,,Emm, omlouvám se jestli vyrušuji, ale mohli bychom poprosit o autogram?" ozval se vedle mě hlas až jsem vylekaně nadskočila. Pohled jsem přemístila na nějakou paní a jak drží za ručičku malou holčičku. Wow, vidím, že je tu hodně rodin. Vedle té malé holčičky ještě stojí další dívka, ale je jí asi kolem třinácti. Jen se usměji a přikývnu. Na stole se mi objeví hned papír a tužka. Vezmu si vše do ruky a párkrát se poškrábnu. Nechápu co na tom všichni mají. Můj podpis vypadá jako by papír poškrábala kočka, ale i tak jsou rádi, že ho mají. Co mě, ale naučila Rosemary, podpis je jako vytisknuté jméno v mysli. Prý na tu osobu člověk myslí a ten podpis znamená, že ho doopravdy potkala a mluvila s ním. Mohla se ho dotýkat. Pokud to takto funguje, chci podpis od Harryho Stylese. Zelenookého muže, se špatným smyslem pro humor, ale velkým srdcem a citlivou duší. V tu chvíli se ozve mé svědomí. Nejraději bych teď byla s ním. Obejmula ho a řekla, jak mě to mrzí a že chci být s ním. Že se ho chci dotýkat, že ho chci líbat, že s ním chci chodit ven, že ho chci milovat. Ale už to není tak lehké jako dříve. Už nestačí mávnout mobilem, pár zpráv přes Facebook a za chvíli jsme opět spolu. Takto to už nefunguje a bojím se, že už to tak ani fungovat nebude. Autogramy opět dám té ženě a pokusím se znovu usmát.

,,Mohla bych mít otázku?" zeptá se ta mladší dívka a lehký úsměv se objeví na jejich rtech. Snažím se také zářivě usmát, ale je to těžší, jelikož pořád musím myslet na Harryho.  Otázku. V hlavě se mi hned začne honit miliarda myšlenek, co by ta otázka mohla být. Amando, toto je reálný život, ne nějaká kriminálka. Nejspíš se mě chce zeptat na něco ohledně filmu nebo něco takového. Určitě. Nic víc v tom není. Jen trochu nejistě přikývnu, ale stále s úsměvem na rtech. Vždy všechno brát s úsměvem. Toto jsem se naučila už hodně krát. 

,,Proč už nejsi s Harrym?" jakmile tato otázka vyzní z jejich úst, doslova ve mě vybouchne ohňostroj všech různých pocitů. Vinna, radost, smutek, zklamání, štěstí ... láska.  Už bych se přes to vše měla přenést. Přece jsme spolu ani teoreticky nebyli, jen jsme se spolu párkrát vyspali, jinak jsme byli přátelé. Navíc mě ani nechtěl vidět. Proč by jinak tak moc žádal manažery, abych nebyla jeho chůva? Třeba by se mi to teď líbilo. Ale jak už jsem hodně krát opakovala, je pozdě na to, říkat byla, třeba, možná. To vše jsou jen další iluze a sny, které se nikdy nesplní. Vše jsem dosrala a už ho možná nikdy neuvidím. A to mi nejvíce vadí. Že už se nikdy nedotknu jeho pokožky, nepodívám se mu do očí, nepolíbím jeho rty. Kdybych souhlasila s tím, že náš vztah začneme až za pár let, bylo by to stejné jako teď, ale s tím rozdílem, že bych měla jistotu. Měla bych jistotu, že ho znovu uvidím a budeme spolu, pokud bychom chtěli. Takto jsem akorát vše pokazila. Ale jak jsem už říkala před čtyřmi měsíci, já nerada čekám. Ovšem tyto čtyři měsíce byli pro mě skoro až peklo. Peklo bez něj.