Facebook (Harry Styles)

29* Láska je válka

*Amanda*

„Harry? Nechtěl bys mi něco říct?" zašeptám po chvíli, když se jeho rty odtrhnou od mých. Z jeho postoje jde jasně vyčíst nejistota a možná i strach. Což dodává i mému tělu špetku strachu. Nechápu jeho chování. V jednu chvíli se chová jako Mílius zatímco v druhou chvíli je schopen vás odkopnout během sekundy. Ucítím na kůži chlad, když ode mě poodstoupí a podívá se směrem na zem. Semknu své rty do tenké linky a tentokrát ignoruji to, že ji musím mít kolem rtů a určitě to vypadá jako bych líbala kačera Donalda. Když pořád nic neříká, jen si musím povzdechnout a znovu k němu udělám pár kroků, abych cítila jeho tělesné teplo. Zvednu mu pomocí prstů bradu, aby se mi díval do očí a pořád čekám na odpověď. Vím, že se něco děje. Přece by mě nepozval ven a k tomu ještě někam na veřejnou akci, když jsme tak perně skrývali i to, že jsme šli do kavárny. A bohužel tuším, že se mi to nebude líbit. Prsty postupuji na jeho tvář a celou dlaň položím na jeho levou tvář. Líbí se mi to. Jeho pokožka je strašně jemná, na chlapa v jeho letech jsem myslela, že už tam možná budou menší známky po vráskách a tak, ale on byl pořád jako model z nějakého módního časopisu. Druhou ruku jsem přemístila na jeho rameno, které zakrývalo černé sako a musela se nad tím pousmát. V uších mi pořád zněl rytmus písničky Wildest Dreams a já si na chvíli uvědomila, že se cítím přesně jako Taylor v tom videoklipu. Taylor. Možná bych jí mohla zavolat nebo jí napsat. Přece jen, když jsme se potkali byla vážně úžasná. Tedy hodně sympatická. Nejraději bych se nad tím zasmála, ale teď mi do smíchu rozhodně nebylo.

„Odjíždím z Ameriky. S kluky se přemisťujeme na letiště a budeme cestovat po Evropě. Navíc se zrušila ta smlouva o té chůvě. Doufám, že jsi nad tím nepřemýšlela," zašeptal a semknul rty do tenké linky. Chvíli mi trvalo než jsem zpracovala jeho slova a jen se koukala do jeho očí. Snažila jsem se, aby se mi nepodlomili kolena a já neležela na zemi. Toto zabolelo. Musím několikrát za sebou zamrkat, jelikož cítím lehké štípání v očích. Ne, nebudu přece brečet, to nemá cenu. Oh, Amando ty jsi tak blbá! Jak jsem si mohla naivně myslet, že tu bude a nějak se spolu budeme bavit. Třeba by to časem mohlo vzrůst někam na další level. On ale udělal definitivní rozhodnutí. Dokonce zrušil tu smlouvu, jen abychom se nestřetli. Co jsem mu udělala? Co, sakra co jsem mu udělala, že se najednou takto chová? Měla jsem chuť mu dát facku a hodit po něm všechno možné v mé blízkosti. Přes to jsem jen mlčky stála a pozorovala ho. Všechny myšlenky, jak jsme si spolu psali ... měla jsem chuť vzít mobil, zablokovat si ho a všechno možné, utéct od něj, jen aby na mě už nepromluvil. Fajn, asi jsem přehnaně hysterická. Přece jen odjíždí, neopouští mě přece. Ale co když toto je konec? Nemyslím můj nebo jeho, ale našeho vztahu? Vždyť jsi žádný nechtěla. Ano, žádný jsem nechtěla a teď toho hořce lituji. Jak můžu být takto pitomá? Prohrábnu si vlasy a tím jsem si určitě zničila účes, ale to je to poslední co mě nyní zajímá.

„Jak dlouho to už víš?" šeptnu a podívám se na něj pohledem, který nejspíše jasně mluví za vše. Sama nevím, co všechno cítím. Vztek, smutek, zklamání? Asi ano. Ale přece mu nemůžu nic vyčítat, za vše si můžu sama. Kdyby se jeden z nás rozhodl učinit první krok, třeba by to bylo jinak. Třeba by prostě všechno bylo jinak! Já musím zůstat tady, v Americe, abych dobrala nějaké záležitosti, zatímco on bude někde v Evropě na turné. Nechápu už nic, jsem ze všeho zmatená a mám chuť jít domů, zachumlat se do peřin a jen relaxovat. Ne, pořád přemýšlet nad tím, proč se to vše děje. Proč se to děje nám dvěma. Je to tak lehké, nedávno jsem se ještě vysmívala, jak můžou být vztahy tak strašně komplikované, jak lidé všechno zveličují, proč prostě nejsou spolu. Ale všechno je až moc složité na to, aby to bylo lehké.