Neighbours again

Prolog

-LILY-

Stojím před zrcadlem a snažím se ze sebe udělat své lepší já. Je to vůbec poprvé, co v rukou držím věci jako je řasenka, rtěnka a další zlepšováky vizáže. Vždycky jsem si myslela, že tyhle věci nikdy nebudu potřebovat, ale jak se zdá, touha zapůsobit co nejvíc převládá. Dělám tu ze sebe něco, co nejsem, kvůli němu. Kvůli vůbec prvnímu klukovi, pro kterého teď moje srdce bije o polovinu rychleji, když se ke mně přiblíží natěsno, v břiše mi poletují houfy motýlů, když se na něj dívám a moje tváře chytají barvu večerních červánků, když s ním mám mluvit. Při tomhle všem přemýšlím, jaké to bylo, když jsem se s ním takhle necítila, spíš když jsem se tak cítit nemusela. Když nám bylo tolik, kolik mám prstů na rukou. Nebo ještě méně. Když jsme byli jen kamarádi od dětství, jen sousedé. Zabředávám do dob, kdy nám bylo 9.

PŘED ČTYŘMI LETY...

„Hej, Lily! Pojď. Půjdeme do parku, je tam parádní pískoviště a já dostal nové formičky," volá na mě Jamie. „No tak, dělej!" Někdy je opravdu hrozný. Ale je to můj vůbec nejoblíbenější kamarád. Možná proto, že bydlí hned vedle mě. Známe se už odmalinka a dokážeme celý den strávit jen spolu. Navíc tady v Lincolnu je tolik míst, kde se dá bádat a užít si tam spousty legrace. Nikdy se spolu nenudíme. A věřím, že se nebudeme nudit ani dnes. Proto spěšně vycházím naproti Jamiemu. „Zase pískoviště? Někdy bychom mohli vyrazit jinam," stěžuji si. „Tak dobře, pro moji nejlepší kamarádku cokoliv." Dokáže být i vstřícný a vlídný. Pousměji se nad jeho slovy a odhodlaně vyrážím vpřed, přesvědčená, že mě bude následovat. A taky, že následuje. Jdeme vstříc dnešnímu dni a dobrodružství, které skýtá. Jako každý jiný den. A někde uvnitř se cítím fajn. Jsem se svým kamarádem, jsou prázdniny, léto. Všechno se zdá být na správné cestě.

Ze vzpomínek na šťastné dětství, které jsem prožívala ve sladké nevědomosti o pocitech, které bych mohla k tomuhle člověku chovat, mě vytrhává náš zvonek. Provádím ještě poslední finální úpravy, a když vcházím do obývacího pokoje, Jamie už tam čeká. Jako vždy mě oslňuje tím svým -JSEM ÚŽASNÝ- postojem, v jeho obvyklé converse mikině a s ledabylým rozcuchem vlasů říkajícím -JSEM JEŠTĚ ÚŽASNĚJŠÍ-. To bylo to, co mě přeneslo přes hranici kamarádství a lásky. To, že je úžasný. Zevnitř i zvenčí. Jak může někdo, komu teprve bylo čtrnáct, vypadat tak úchvatně? A jak to, že to pouhou třináctiletou dívku sráží do kolen? „Připravená na filmový večer v místním kině?" Ze snění mě přináší opět do reality. „Určitě, na večer se svým nejlepším kamarádem budu připravená vždy. „Jdeme?" S úsměvem pokynu směrem ke dveřím a on k nim přispěchá, aby mi je mohl otevřít. Jeho chování je pro mne tak matoucí. Kdyby tak věděl...

I když vím, že bych se na ten film asi měla dívat, když mi zaplatil vstupenku, což bylo opravdu pěkné, ale já neodolávám pokušení znovu ponořit mysl do našeho dětství.

PŘED ČTYŘMI LETY...

„Jamie, tak už vylez. Já přeci vím, že se schováváš v tom křoví. Už mě to nebaví." Marně se snažím Jamieho vylákat ze skrýše, ale on nevychází, ani se neozývá. Začínám o něj mít strach. „No tak, Jamie, jsi tu vůbec někde? Vylez už, vždyť se začíná stmívat! Musíme domů!" Ale stále žádná odezva. Už začínám mí opravdový strach. Plížím se kolem staré stodoly a najednou na mě zpoza sudu na vodu vybafne Jamie. „A mám tě! Že jsi byla podělaná až za ušima?" Chová se, jako by nic. Vážně? „Nejen, že jsem se šíleně lekla, ale jsem naštvaná. Měla jsem hrozný strach, když ses neozýval. To už víckrát nedělej, ty blbečku." Soptím stylem -NEZKOUŠEJ SI SE MNOU ZAHRÁVAT, JAMIE-. „Ale no tak, Lily. Byl to jen žert, ale teď už se fakt vrátíme zpátky, než se úplně setmí," bere mě za ruku a spěchá zpátky k domovu.