Neighbours again

4/On mě tu nechal

*Ahoj, takže dnes je tady jedna ze dvou slíbených kapitol, které budou celé z jednoho jediného pohledu → a to z pohledu Lily :) Nebudu vám nic prozrazovat a přeji příjemné čtení ;)

* Hudba → My Immortal od Evanesence - je na vás, kdy si ji pustíte, vystihuje atmosféru celé kapitoly, ale je to píseň, kterou poslouchá Lily na konci v autě :/ :)

*Na obrázku → Keke Palmer jako Danielle McCarter

_____________________________________________________________________________

-LILY-

 Sedím na své posteli, ve svém prázdném pokoji. Rozhlížím se okolo sebe, ale vlastně nic nevidím přes tu mlhu, jak se moje oči neustále víc a víc plní slzami. Pláču pořád hlasitěji a naříkám pořád zoufaleji. Proč se mi tohle všechno děje? Mám pocit, že si vypláču oči i srdce. 

 "...jak si dovoluješ něco takovýho, jako dát mi facku?!", "Tohle ti u Setha neprojde,holka!", "Já můžu a ty ne...krávo!", "...zrovna teď mám chuť ti jednu dát!" , zní mi pořád dokola v hlavě. Pak už si jenom vybavuji to pálení a bolest pokaždé, když jeho dlaň přistála na mém obličeji, nebo když jeho pěst na pár vteřin oslepila moje oči. Pořád nedoznívá bolest břicha, kterou mi způsobovala jeho noha, když do mě vší silou kopala. Pořád na sobě cítím jeho doteky, jak mě násilím svlékal a pak mě znovu a znovu zneucťoval. Stále si pamatuji ten pocit, jak jsem tam poté jen tak bezmocně ležela, všech smyslů zbavená, ani jsem se nemohla pořádně postavit na nohy. Na dříve čistě bílé pokrývce teď tvořila obrovskou skvrnu moje krev a propíjela se pořád hlouběji do matrace. Zírala jsem z okna ven, všechny slzy už dávno vyschlé, ale pořád jsem na prázdno vzlykala. Potom jsem se konečně odhodlala se postavit a odejít. Sebral mi všechny peníze, takže mi nezbývalo než domů jít pěšky. Nezapomenu pohledy všech těch lidí, kterým muselo být jasné, že se mi přihodilo něco strašného, ale ani jeden z nich se mě neobtěžoval zeptat co mi je, nebo zda-li bych neuvítala pomoc. A věřte, že v tu chvíli bych uvítala pomoc od kohokoliv. Ale zbyla jsem na to sama.

  A teď tu sedím ve svém pokoji, kde jedině se cítím bezpečně, a když se na sebe podívám do zrcadla, nepoznávám se. Oteklé a zrudlé tváře, modrající oko a cucfleky na krku. Utrpení v obličeji a nejen to. Znechucení. Jsem znechucená sama ze sebe, protože tohle všechno je moje vina. Kdybych ho poslouchala, kdybych se nesnažila vzepřít a prostě jen dělala, co po mně chce. Kdybych nebyla úplně pitomá a naivní kráva. Kdybych nebyla...

 Z mého sebetrýznění mě vytrhává dobře známý zvuk drnčícího telefonu. Kdo v dnešní době ještě používá pevnou linku?! Protože telefon pořád zvoní, rychle se vydávám dolů po schodech, v kuchyni procházím okolo snídaňového baru k telefonu a zvedám ho. "Dobrý den, je u telefonu slečna Tannerová?", ozve se příjemný ženský hlas, ze kterého ale čiší nervozita. "Ano, to jsem já. Co potřebujete?", ptám se ne příliš klidně. "Prosíme, abyste se okamžitě dostavila do nemocnice Nebraska Heart Institute, váš otec měl infarkt", ozve se z telefonu a já na chvíli přestávám dýchat. 

 Víte, jak se říká, že těsně před smrtí vám před očima proběhne celý váš život? Stane se to i v případě, že v ohrožení je někdo z vašich blízkých. Na mysli vám vytanou všechny vzpomínky a události z vašeho života spojené s danou osobou. Na chvíli vás to zaskočí, ale jakmile zase přijdete k sobě, donutí vás to na všechno ostatní zapomenout a soustředit se jen na ty vzpomínky. Doslova vám běží před očima, jako film bez zvuku a vy zatím vstřebáváte tu nevítanou informaci. 

 Když se vzpamatuji, zhluboka se nadechnu. "Už jedu. Jsem tam do 20 minut", rychle ze sebe vydávám a pokládám sluchátko od telefonu. Beru klíče od auta ze stolu, venku nasedám a aniž bych nad tím nějak přemýšlela, ženu se po silnici šílenou rychlostí. V tu chvíli vám to je jedno, protože víte, že stejně možná ztratíte milovanou osobu a takhle byste aspoň nic necítili.