Neighbours again

11/Musí se to změnit

*Na obrázku Zac Efron jako Jamie Wood - v obleku :3*

-JAMIE-

Od Nicoliny smrti je to už přes dva měsíce, ale stále to bolí. I když jsem si myslel, že pokud uteču někam jinam a vše nechám za sebou, zbavím se vší bolesti, tak se nic takového nestalo. Samota v tomhle domě mi ještě víc připomíná, že tu se mnou už není a že jsem ji ztratil navždycky. A taky proč jsem ji ztratil.

Několik týdnů jsem zkoušel potlačit bolest alkoholem, ale nikdy to úplně nepomůže. Alkoholový opar na chvíli zamlží můj mozek, ale nakonec vždy následuje ráno plné bolesti hlavy, ale i bolestivého uvědomění.

Jediná doba, kdy na chvíli na všechno zapomenu, je doba, kdy myslím na Lily. A na to, co se jí děje. Možná bych se na ni měl víc zaměřit a zkusit se soustředit na vyřešení jejího problému. Jenže to tak úplně nejde, když jsme spolu už asi tři týdny nepromluvili. Vlastně jsem ji ani neviděl. A možná zrovna ani nemám chuť ji vidět.

Změť všech těch utrpení mi působí tolik bolesti, že se čím dál tím častěji zase uchyluji k tomu ne zrovna nejlepšímu řešení. Alkoholu. Všechen smutek a bolest ho ve mně doslova pohlcuje a proto chci pořád víc a víc. Někdy se probudím v noci obklopený prázdnými lahvemi, někdy se probudím až druhý den ráno a lahve už jsou pryč, jenže já si ani nepamatuju, kdy jsem je vlastně uklidil.

A nejhorší na tom všem je, že moje úspory se pomalu, ale jistě, tenčí. Suma, která mi po koupi tohohle domu zbyla, nebyla zrovna nejmenší, a přesto už mi teď na kontě nezbývá tolik peněz, abych mohl dál žít tímhle stylem života. Musí se to změnit.

Už pár dní se opět marně snažím najít práci. Rozesílám životopisy, chodím na pohovory, ale nic. Popravdě, nevím, co dál. Začínám se topit.

...

Dnešní den je úplně stejný, jako každý další. Jen s nepatrným rozdílem. Poprvé po dlouhé době se mi podařilo nesáhnout hned ráno po flašce alkoholu. Beru to jako dobré znamení.

Zatímco mi kofein rychlé ranní kávy proudí žilami, připravuji si jednoduchou snídani v podobě míchaných vajec se slaninou. Poslouchám při tom hudbu a po delší době se cítím zase trochu líp. Jako bych žil normální život.

Po snídani mě nohy okamžitě zavedou k mému laptopu. Otevřu ho a podívám se na internet. Chvíli projíždím různé inzeráty, než mi do očí uhodí velké tučné písmo.

'Mateřská školka A step above hledá kuchaře, který dokáže uvařit pro všechny mlsné jazýčky našich dětiček a pro pár gurmánských učitelů. Odměnou nabízíme pevnou pracovní dobu a patřičnou peněžní odměnu...'

Chvíli si inzerát pročítám, abych se dozvěděl víc užitečných informací, ale stejně už jsem rozhodnutý, že bych o to místo stál. Mohl bych si konečně vydělat a navíc je to kousíček odsud. Perfektní místo.

Zkontroluji ještě datum a čas, kdy je možné se dostavit na pohovor, a pak sebou s úsměvem na tváři plácnu na postel.

Možná konečně budu mít práci. Možná konečně přestanu zahazovat svůj život a posunu se dopředu. A nechám za sebou svoji nezdařilou minulost.

...

„Sakra, nestíhám." poletuji po domě a snažím se nepanikařit. Dnes jdu na pohovor do té školky ucházet se o místo kuchaře. Jenže se mi porouchal budík.

„Kde mám sakra kalhoty? Potřebuju kalhoty!" marně hledám v ložnici, potom v koupelně a nakonec i v obýváku. Místo, kde bych opravdu nečekal, že je najdu, je kuchyň. A přesto tam jsou.

„Tady jsou." ve spěchu si je oblékám na sebe a pak si zapínám knoflíky na košili. Vracím se do ložnice, kde mám připravené nažehlené sako a taky pásek na kalhoty. Když už mám všechno na sobě, popadnu kufřík, který jsem si díky bohu připravil už včera večer. Podívám se na hodinky.

„Bože, to nestíhám." vyběhnu z ložnice na chodbu a zrcadlo, které tam visí na zdi, mi prozradí, že něco není v pořádku.

„Do hajzlu." naneštěstí jsem si knoflíčky na košili zapnul úplně špatně a teď mi nezbývalo nic jiného, než je všechny zase rozepnout a pak zapnout správně. Do toho mi zazvoní telefon.

„To snad není možný, někdo mi to místo asi nepřeje, nebo co." zanadávám si, než vytáhnu mobil z kapsy. Podívám se na displej a zjišťuji, že mi volá George.

„Co je?" vyštěknu do telefonu mnohem jedovatěji, než bych chtěl.

„Hou hou, brácho, co se děje? Ruším tě snad při něčem?" uchechtne se a já se mezitím podívám opět na hodinky. To je v hajzlu.

„Georgi, teď absolutně nestíhám. Mám jít na pohovor, ale zaspal jsem. Pak ti zavolám, jak to dopadlo." vydrmolím ze sebe co nejrychleji a pak to okamžitě típnu. Sorry, kámo, ale fakt nestíhám.

Pak si konečně už správně zapnu košili a zastrkám si ji do kalhot. Opravdu rychle očima přelétnu svůj odraz v zrcadle a pak popadnu kufřík, který jsem předtím postavil ke svým nohám.

V kuchyni se ještě stavím pro klíčky od auta, protože i když je to jen malý kousek odsud, stejně nestíhám a auto mi aspoň ušetří pět minut. Venku rychle nasednu do auta a přehnanou rychlostí se vyřítím do ulic Smithville.

...

„Proč se ucházíte o místo právě u nás, pane Woode?" ptá se mě milým hlasem jedna ze sekretářek.

„Není to jasné? Chtěl bych tu vařit." usměji se s vědomostí, že si mohu dovolit jeden malý žertík.

„To mi jistě došlo, pane Woode, ale zcela určitě byste se mohl ucházet o místa ve špičkových podnicích, jak prozrazuje váš životopis. Dokonce jste měl svou vlastní restauraci, kterou jste ovšem prodal. To mi taky není úplně jasné." vlídně se na mě usměje a opře se hlouběji do opěradla, prozrazujíc mi tak, že času má dost a na mou odpověď si rozhodně počká.

„Nebudu vám lhát. Stíhala mě minulost a proto jsem utekl sem. Restauraci jsem prodal, abych si tu mohl pořídit dům. A už několik týdnů si marně hledám práci. Kdybyste byla šéfem špičkové restaurace a vám by se na místo obyčejného kuchaře hlásil člověk, který měl předtím svou vlastní restauraci, nepřipadalo by vám to podezřelé? Všem to totiž smrdí průserem. Já tuhle práci potřebuju. Vyhovuje mi jak oborem, tak tím, že ani není daleko od domova."

„Tak se tedy dohodneme na platu."

...

„Ano?" zvedl mi George konečně telefon.

„Mám to."

________________________________________________________________

*Zase další kapitola, jde mi to! :D Snad se vám líbila, jestli ne, tak nevadí :) Příběh se tímhle posouvá k dalšímu milníku v příběhu, takže mám z toho celkem radost :D

*Jinak nějak nevím, co tady dál žvanit, takže zanechejte ohlasy (vote+comment♥) a díky za přečtení ! :) Zase příště, ahoj :)

-Merenwen99