Neighbours again

17/ Vážně o vás stojím

*Ten obrázek jako really? :D Ach, Zacu ^_^ Jak už si asi pamatujete, Zac Efron jako Jamie :)*

-JAMIE-

Podívám se na obrazovku mého telefonu s nechápavým pohledem. Co mělo tohle sakra znamenat? Ještě jednou na mobilu zkontroluji, že se tohle opravdu odehrálo, že se ten hovor dooporavdy uskutečnil. Úplně seriózně ano.

Vyděšeně odložím telefon stranou a posadím se na co nejbližší křeslo. Ten člověk je blázen. Fanatický psychopat. Totální výmaz. A kde vůbec vzal moje číslo? A proč mi volal? Celý tenhle hovor byl...podivný.

Odeberu se do kuchyně a natočím si sklenici vody. Napiju se a zatímco čekám, než čistá voda zchladí moji mysl, přehrávám si ten hovor v hlavě.

Zabiju tě.
A ji taky.
Pokud se o něco pokusíš, zřídím ji ještě víc.
Ještě víc.

Kurva!

Okamžitě položím sklenici na stůl, v obýváku popadnu svůj mobil a vystřelím ven z domu. Spěchám přes udržovaný zelený trávník k vedlejšímu domu a vtrhnu do překvapivě odemčených dveří. Ticho.

Zdánlivě opuštěný a tichý dům ale přece jen jeví známky toho, že tu někdo je. Kabát a kabelka odhozené na zemi. Střepy z rozbitého skla. Krev. Co se tady do prdele stalo?

Prohledám předsíň, ale nic tam nenacházím. Zamířím do kuchyně a rychle ji prolétnu. I ta je prázdná. Ve spodním patře už zbývá jen jedna místnost. Obývák. Okamžitě se rozbíhám do obýváku a cestou se přesvědčuji o tom, že jdu správně. Navádí mě cestička vytvořená z maličkých kapek krve. První pohled mi nic neříká. Nikde nikdo. Jen další kapičky krve na čistě bílém koberci. Znovu jdu po stopě krve a když obejdu velkou sedačku, najdu jí tam.

Leží tam, úplně mimo, v bezvědomí. Má rozbitý nos a ret. Proto ta krev. Vůbec nereaguje na moje zavolání. Její bezvládné tělo je celé pošramocené, plné nových modřin, škrábanců, kousanců, prostě všeho. Ten parchant ji úplně zřídil.

„Lily, no tak, Lily!" snažím se ji probudit, třesu s ní, ale nic.

„Sakra, Lily, slyšíš? Nenechávej mně tady!" profackuji jí, ale žádná odezva. Ten hajzl ji skoro zabil.

Vytáhnu svůj mobil z kapsy a vytočím číslo záchranné služby. Rychle, sakra, rychle! Chvíli jen vyzvání, ale nakonec se ozve příjemný hlas mladé ženy.

„Dobrý večer, prosím mluvte." pobídne mě a já ani na chvilku neváhám.

„Musíte přijet, moje...moje kamarádka. Rychle!" zmateně se snažím vydat ze sebe smysluplnou větu, ale nedaří se mi to.

„Uklidněte se, pane. Ještě jednou mi popište, co se stalo." pomalu na mě mluví. Co se stalo? Vím, co se stalo. Ale slíbil jsem jí to. Slíbil jsem, že to nechám být.

„Já...já nevím, co se stalo. Ale našel jsem ji v bezvědomí, úplně pomlácenou. Teče jí krev z nosu a ať dělám, co dělám, nedaří se mi ji probudit." vychrlím to ze sebe na jeden nádech, takže pak musím dohnat pár nádechů.

„A dýchá?" zeptá se mě s ledovým klidem. Podívám se na ní a když zjistím, že se jí hrudník zvedá a zase klesá v pravidelných intervalech, oddechnu si.

„Ano, naštěstí ano." dám najevo, že mi spadl kámen ze srdce.

„Jaká je vaše adresa?" položí mi poslední otázku. Rychle jí adresu nadiktuji a pak poslouchám další pokyny.