Neighbours again

24/Ano

*Naposledy , Zac Efron jako Jamie Wood*

-JAMIE-

Vypadla z domu tak rychle, že se po ní zaprášilo. A já tu teď stojím zmatený a všech smyslů zbavený. Co se sakra stalo? Jak se to mohlo takhle podělat?

Podrážděně pochoduji po místnosti a snažím se na něco přijít. Na cokoliv. Ale mám v hlavě úplně prázdno. Vymeteno. Nenapadá mě ani, jak mám na to reagovat. Můj mozek je jako paralyzovaný. Paralyzovaný strachem o ní.

Rozum mi napovídá, že potřebuje čas sama pro sebe. Že si musí všechno nechat projít hlavou a vychladnout. Že se jí to po čase rozleží a že nakonec přijde domů. Ale někde tam hluboko uvnitř se začíná probouzet strach a razí si cestu na povrch. Strach, že se bude historie opakovat.

Vzpomínky začínají okamžitě vyplouvat na povrch. Když ode mě dívka po hádce utekla naposledy, skončilo to špatně. Vybavím si, jak mi tenkrát strážník oznamoval, že Nicole zemřela. Samovolně mi vytrysknou slzy, když si vzpomenu, jak bolestivé to bylo.

Dost! Přestaň se utápět v minulosti, Jamie.

Návrat do přítomnosti byl jako tvrdý náraz. Lily! Co když se jí taky něco stane? Nepřežil bych to. Znovu už ne. Kašlu na prostor! Musím ji najít, okamžitě. Tohle nemůžu za žádnou cenu riskovat.

První místo, kam mě okamžitě napadá jít, je dům vedle. Vtrhnu tam bez zaklepání. Je odemčeno, to je dobré znamení. Prohledávám celý dům, terasu, zahradu...ale nic. Když ji opravdu v celém domě nenajdu, zasáhne mě zklamání.

Hned se zase vracím zpátky domů pro klíče od auta a vydávám se ji hledat do města. Někde tady musí být a já ji najdu. Za každou cenu.

...

Už několik hodin projíždím ulice města a čekám, jestli ji nezahlédnu, jak se někde potuluje. Začíná se stmívat. Ptám se lidí, jestli neviděli, krásnou, ale ubrečenou zrzavou dívku, jenže všichni vždy jen zakroutí hlavou ve znamení toho, že absolutně netuší, o koho se jedná. Nikdo ji neviděl. Nikde není. Určitě se jí něco stalo.

Když už po několikáté jedu okolo celého města, ztrácím naději, že bych mohl ji nalézt. Rozhoduji se přenechat pátrání policii. Hned, jak přijedu domů, zavolám tam.

Projíždím známou uličkou, kde se nachází místo, kam chodím do práce. Když jedu těsně okolo mateřské školky A step above, kde oba pracujeme, na poslední chvíli si všimnu, že je tam rozsvíceno. V tuhle dobu?

Do prdele! Proč mě to nenapadlo.

Nechávám auto na malém parkovišti před školkou a bez ohlédnutí vrážím dovnitř. Je tam ticho, ale cítím vůni mátového čaje. Její oblíbený. Když nakouknu do hlavní místnosti, spatřím ji, jak sedí na pohovce, nohy si objímá jednou rukou a tou druhou drží hrnek čaje. Zírá z okna ven a občas se napije. Okamžitě mi padá kámen ze srdce. Slyšitelně si oddechnu a ona se za tím zvukem otočí. Když mě uvidí, obličej se jí zkřiví v zamračené grimase.

„Co tady děláš?" zeptá se, když zase lhostejně otočí hlavu k oknu. Usrkne z čaje.

„Hledám tě už celé hodiny." Přiblížím se o pár kroků.

„Našel jsi mě. Můžeš zase jít." Očima pořád visí na okně.

„Víš vůbec, jak jsi mě vyděsila? Tohle prostě nemůžeš dělat!" zakřičím tónem, který jsem rozhodně neměl v plánu.