Neighbours again

8/Takhle si ji pamatovat nechci

*Na obrázku Karen Gillan jako Lily Tanner :)*

-JAMIE-

Do temnoty rozprostřené před mýma očima začínají pronikat paprsky světla. Vážně už je zase ráno? Donutím se otevřít oči a ostré světlo tak definitivně prořízne temnotu. „Sakra, moje hlava," bolestně zasyčím a promnu si oči. „Včera jsem to vážně přehnal."

Když jsem se včera večer s prásknutím dveřmi vrátil zpátky domů, nevydržel jsembouzí nápor celé téhle podělané situace a touha po řešení zatemnila moje smysly. Dobrým řešením se zdála flaška brandy schovaná v kuchyňském minibaru. Dobré řešení to ale rozhodně nebylo. Uchlastal jsem se do spánku a teď za to pikám. Alespoň jsem na malou chvíli zapomněl na to, co se odehrálo u jezera.

Nechávám své nohy spadnout na podlahu, a ta přes bosá chodidla vysílá do mého těla vlnu chladu, která mnou okamžitě otřásá. Sahám do zásuvky pro pár ponožek a čisté spodní prádlo. Ze skříně vytahuji čisté triko a nějaké kalhoty. Pak se vydávám do sprchy.

Jakmile se ocitám ve sprše, pouštím na sebe proud ledové vody, která mě probouzí na tolik, abych mohl zase jasně myslet. Hned poté kohoutek nastavím na příjemně teplou vodu, která zase uleví mým svalům. Chvíli tam jen tak stojím a nechávám vodu, aby na mě v kapkách padala a smývala ze mě všechno nechtěné. Možná je to pět minut, možná dvacet. Sám nevím.

Umýt se pak už trvá možná jen tři minuty. Když konečně vylézám ven, popadnu ručník hned vedle sprchového koutu, abych se mohl rychle osušit. Přecházím si k umyvadlu, abych si mohl vyčistit zuby a nakonec trochu upravit své vlasy. Nakonec už na sebe jen hodím připravené oblečení a zběžně se podívám do zrcadla. Snad po včerejšku už zase vypadám jako já. Ahoj, Jamie, vítej zpět.

Po očistné kůře přichází na řadu káva. Černá, silná a hořká. Možná mi pomůže pevně stát na nohou aspoň dalších pár hodin. Pomalu upíjím kávu, ani se neobtěžuji k ní něco zakousnout, protože by to nejspíš stejně skončilo v záchodové míse. Zatímco hořká chuť ranního kafe probouzí moje smysly na maximum, až přehnaně hlasité tikání nástěnných hodin je naopak dráždí. Snažím se to ignorovat a zase si přivyknout na život, který jsem vedl před včerejším domácím povyražením. Práci! Hledal jsem si práci.

Nakouknu do hrnku a když zjistím, že v něm zbývá sotva poslední lok, odkládám ho a okamžitě vyskočím na nohy. Malinko se zapotácím, ale pak odhodlaně zamířím ven. „Ve schránce přece musí být odpověď na aspoň jednu žádost," ujišťuji se o svém úspěchu, protože v hloubi duše tuším, že se to zase nepovede. Od vlastní restaurace až po žebrání o místo kuchaře ve fast foodu.

Otevřu dveře a ještě než vykročím vpřed, instikntivně se rozhlédnu do všech stran. Okamžitě spatřím někoho u vedlejší schránky. Je ke mně otočený zády a má na hlavě kapuci, ale podle postavy to musí být žena. Zřejmě to bude Lily.

Když zahlédnu zrzavý pramen vlasů vykukující zpod kapuci, usměji se a vyrazím ke své schránce. Otevřu dvířka a vrzavý zvuk upoutá její pozornost.

„Ahoj, Lily." Pozdravím jí, jenže ona se ani neotočí směrem ke mně. Je na mě pořád naštvaná? Chvíli nevím, jak na to zareagovat, ale pak si povzdychnu. Hold jsem se narodil jako chlap a to mě odsoudilo k tomu, abych nikdy neměl pravdu. Dlužím ji omluvu. „Hele, omlouvám se za ten včerejšek. Mělas pravdu. Nemám ti co mluvit do toho, s kým ses rozhodla žít svůj život. Na tvém místě bych asi zareagoval úplně stejně. Takže...prostě promiň. Choval jsem se jako idiot," omlouvám se a čekám na její reakci. Ona si dost slyšitelně sarkasticky odfrkne a bez jediného slova se rozhodně odejít. Bez své pošty.

„Hej, počkej," chytím ji za zápěstí a otočím k sobě. Rychle sklopí pohled dolů a znemožní mi tak vidět ji do obličeje. Jednou rukou ji chytím za rameno a tou druhou ji nadzvednu bradu, abych měl možnost hleděj jí do tváře. Spatřím něco, co bych snad raději ani neviděl. Její tváře jsou červené od popraskaných žilek. Ret má rozbitý a nateklý. Jedno obočí má roztržené a na pravém oku šílený monokl, který začíná nabírat více modrých a fialových odstínů, jež nahrazují ty červené. Sjedu očima níž na její krk, kde spatřím jednu obrovskou modřinu. Setkám se s jejím pohledem a v jejích očích nevidím nic jiného, než čirou bolest. Po tvářích se jí začnou kutálet slzy a já bez přemýšlení uchopím zip od její mikiny, rozepnu ho a mikinu jí stáhnu z ramen. Její ruce jsou poseté modřinami, jedna vedle druhé. Ani se neodvažuji zkoumat byť jen další centimetr její těla. Ona stále mlčí.

„To ti udělal on, že jo?" Pustím její ruce. To, co před sebou vidím, mě nutí zavírat oči, nebo si je zakrývat rukama, a tak radši na chvíli odvrátím svůj pohled, než si to mé oči stihnou vyrýt do paměti. Takhle si ji pamatovat nechci. ,,Ne," setře si rukávem slzy ze tváří a postaví se do obranné pózy. ,,A jak se to teda stalo? Nechceš mi tady vprávět historku o tom, jak jsi spadla ze schodů, že ne?" Ani si neuvědomím, že jsem na ní zvýšil hlas. ,,Neřvi tady na mě! Je moje věc, jak se mi to stalo! Nic ti do toho není!" I její hlas nabírá na hlasitosti. Zraňuje mě, jak se přede mnou uzavřela. ,,Proč mě nenecháš ti pomoct?" Všechen ten tlak, co se ve mně za posledních pár týdnů nahromadil, teď v jedné vteřině exploduje. Víc toho nevydržím. Chytám ji za ruku a svírám ji pevněji, než by bylo třeba. ,,Už jsme zase u toho! Nepleť se mi do života! Svoji možnost jsi před sedmi lety zahodil, tak se teď laskavě drž zpátky!" Vytrhuje z mého sevření, sbírá všechny obálky a pak zuřivě odchází. Sleduji ji, než zmizí za dveřmi jejich domu. Jak se to mohlo takhle podělat?

Uhodím pěstí do poštovní schránky a když se bolestí skláním k zemi, zahlédnu i svojí poštu, jak se povaluje po ne zrovna suchém trávníku. Posbírám všechny obálky do ruky a vydám se zpátky domů. Nemám náladu na to, abych je otvíral, a tak je odhazuji na kuchyňskou linku. Zapřu se rukou o stůl a snažím se to všechno vydýchat. Podívám se na hodiny. Je devět ráno a mé kroky opět směřují ke kuchyňskému minibaru.

________________________________________________________________

*Takže ahoj lidi, jsem zpět. Ehm...po půl roce? Možná dýl? Já nevím, každopádně...OMLOUVÁM SE :D
Nebudu se omlouvat, jak jsem toho měla moc, jak toho bylo hodně ve škole, atd. Prostě vám na rovinu řeknu, že jsem psaní měla celkem pěknou chvíli dost a rozhodla jsem se udělat si pauza až do prázdnin. Prostě mě jednoduše nebavilo psát a to je špatně. To by to pak stálo za houby. Ale teď jsem zpět a jsou prázdniny, takže je tu pár změn.

*Kapitoly teď (snad) budou vycházet častěji. Aspoň 2x týdně, posnažím se. Ale budou o dost kratší. To zaprvé- vyhovuje mně. Lépe se mi to bude psát, stihnu toho víc a tak dále. A zadruhé- to vyhovuje vám. Určitě se vám budou líp číst kapitoly o 1000 slovech, než giganti o 4000 slovech :D Tak snad budete spokojení.

*Taky chci říct, že jakmile to dopíšu (zatím nevím, jak to vyjde dlouhé, já si to nepředepisuju, takže se zatím koncem nezatěžujte) budu dělat na opravách. A tím myslím jak opravy chyb, tak i oprava výstavby textu. Text rozčlením do více odstavců, aby byl přehlednější, trochu poupravím přímou řeč a taky všechen text rozdělím do více kratších kapitol, aby všechno bylo prostě přehlednější. Možná něco i nějak přepíšu a text rozvinu. A pak sem zřejmě nahraju novou a doufám lepší verzi, ale nemusíte se bát, nehodlám měnit hlavní zápletky a tak, takže to nebudete muset číst znovu :D

*Nakonec ještě poslední omluva za tu mezeru, snad se ještě vrátíte ke čtení a klidně mi to nandejte v komentářích. Ale nezapomeňte mi tam napsat i vaše pocity z příběhu a prostě ze všeho. A pokud se vám část líbila, tak dejte i vote, ten vždycky hrozně nakopne spolu s komentářem :) Takže já se loučím a zase příště, ahoj :3

-Merenwen99