Neighbours again

22/Beru to

* Jáj ↑, Zac Efron jako Jamie :D *

-JAMIE-

Druhý den ráno mě po dlouhé době neprobudí sluneční paprsky plazící se v temnotě pokoje, ale teplo sálající z něčího těla. Pohlédnu vedle sebe a spatřím ji tam. Lily.

Leží vedle mě úplně nahá, její tělo zakrývá jen lehká přikrývka a zahřívá mě svou přítomností. Nejhezčí probuzení za posledních pár týdnů. Možná i za posledních pár měsíců.

Opatrně vstanu z postele, propadnu ze skříně čisté oblečení a směřuji do sprchy. Sprcha je dnes neobvykle rychlá a energická, takže z ní vycházím čilý a nabuzený. Zamířím do kuchyně připravit nám oběma něco ke snídani, ale k mému překvapení už Lily v kuchyni obskakuje plotýnku a připravuje smažená vejce se slaninou. A na sobě má jenom moje triko.

Dřív, než si mě stíhá všimnout, ji pozoruji. Zrzavé vlasy jí v přirozených vlnách splývají na záda a zpod mého trika jí každou chvíli vykukuje zadek. Slečna Tannerová opravdu má co nabídnout. Měl bych si to pořádně ohlídat. Otočí se a s leknutím poskočí trochu dozadu, když mě zahlédne.

„Dobré ráno, krásko," zasměji se její neohrabanosti a vyrazím k ní. Stahuji si ji do majetnického objetí a líbám ji do vlasů. Jejich vůně mě podráždí v nose. Nezlobil bych se, kdybych tuhle vůni mohl cítit každý den.

„Ahoj," pípne, když se jí podaří vymanit z mého objetí. Stoupá si na špičky a přitiskne své rty k mým. Včera jsem její chuť možná nevnímal, ale dnes vím, že je to ta nejsladší chuť, jakou jsem okusil. Chci ji chutnat každý den.

Jak se ke mně natahuje, vyjede jí triko nahoru a znovu odhaluje její zadek. Využívám šance a rukama sjíždím dolů a pořádně ho prohnětu v dlaních. Možná jsem ani tohle včera nevnímal, ale okamžitě si vyjasňuji, že ho chci ve svých dlaních cítit každý den.

Každý den. Chci ji mít u sebe každý den. Všechno, co nabízí, chci využívat každý den. A chci jí to oplácet každý den. Možná znám způsob, jak tohle zařídit.

„Pojď, jdeme se nasnídat," řekne mezi jednotlivými polibky a pak mě bere za ruku. Nandavá každému jeho porci na talíř a spolu se vydáváme ke stolu.

Když tam spolu sedíme a jíme, definitivně se rozhoduji. Chci s ní strávit každý den až do konce života, ne s nikým jiným, ale s ní. Nechci ji nikdy v životě ztratit. Požádám ji o ruku.

„Na co myslíš?" vyruší mě z přemýšlení a vtáhne mě zpátky do reality. Pak se na mě koketně usměje.

„Proč?" pouštím se znovu do jídla. Dělám, jakoby nic.

„Že se na mě tak díváš. Navíc ses toho skoro nedotkl," podotkne a ukáže vidličkou směrem na mou porci jídla. Vždyť já vím, už jím. Ale musím z toho nějak vybruslit. Vkládám si do úst další sousto a vytvářím si tak o pár vteřin na rozmyšlenou navíc.

„Přemýšlím nad tím, jak si tě tady po snídani ohnu na tom stole." Vlastně ani tolik nelžu. Dojídám poslední sousto.

Jako na povel zrudne, ale odhodlaně odstrčí svůj prázdný talíř, opře se hluboko do židle, opře si loket o opěradlo a pomalu a vyzývavě přehodí nohu přes nohu.

Na malinkou chvíli rudnu, ale nakonec - proč ne. Není zas tak nepředstavitelné, že bychom to zrealizovali. Ani to není tak neobvyklé místo. Zvedám se a přicházím k ní. Překvapeně zamrká očima a pootevře ústa. Ona si myslela, že to neudělám. Ale já to udělám. A víc než rád.