Druhá šance (Lily+James)✔️

ČÁST 9. Pot(te)rhlík

ANOTACE: Ano, po dalším týdnu stále žiju. Je tu další kapitola, chtěla bych jen upřesnit, že v mé verzi je to tak, že si po lektvaru lásky (normálním) nic nepamatuješ. Avšak po upravené verzi Seva je to tak, že si pamatuješ všechno, až na tu dotyčnou osobu. Užijte si kapitolu, hlasujte, piště komentáře, doufám ve všechno z toho všeho :) .  (na obrázku paní Evansová, jakou nejlepší jsem našla)

„Co to píšeš, Jamesi?" zeptala se zvědavě Leslie.

„Dopis," řekl a dál se věnoval psaní.

„A komu? Snad ne té holce, víš, že to Brumbál zakázal."

„Ne, neboj, něco mnohem lepšího," ušklíbl se samolibě. „Tak! Hotovo!" vykřikl po chvíli.

„Ukaž," zaprosila blondýnka. Mladík jí podal pergamen. „To si děláš srandu," začala se smát, když došla zhruba do půlky.

„Ne, myslím to naprosto vážně," pousmál se brýlatý hoch.

„A máš ten recept?"

„Jo, mamka mi ho dneska poslala."

„Co z tebe bude," kroutila hlavou dívka a při tom potlačovala smích.

„Dvanácteráku!" zvolal Sirius, který právě vešel do společenky. „Mám to!"

„Co?" nechápal jmenovaný.

„Doporučení od McGonagallový..." jeho hlas postupně ztrácel na síle, jak se zaměřoval na tu půbavnou dívku stojící vedle jeho nejlepšího kamaráda. Ta ho provrtávala pohledem s povytaženým obočím.

„Siriusi," napomenul ho šeptem, ale jeho sestřenice ho stejně slyšela.

„Potřebujete něco, pane Blacku," na konci jeho jména vyprskla smíchy.

„Ehm-já totiž," zakoktal se. „Samozřejmě, že ne."

„Já jsem si to myslela," smála se dál a rozběhla se k sobě do pokoje. Tam za sebou zabouchla dveře a prudce se vydýchávala. Chvíli jí trvalo, než se přestala smát a než si uvědomila, co se stalo. Sirius Black, nejhezčí kluk z Bradavic na ni právě koukal, jako by byla nějaká víla, či co.

***

Paní Evansová marně přemýšlela, co by mohla uvařit dnes k obědu. Seděla na židli a listovala svou kuchařkou, jenže jí připadalo, že všechno měli hrozně nedávno. Náhle však zaťukala nějaká sova na okno. Á, Lily asi píše Marlene, pomyslela si, ale sotva otevřela okno, ten chomáček peří jí nastavoval nohu.

„Ale já nejsem Lily, drahoušku," smála se. Pak ale uviděla na adrese své jméno. Zvědavě tedy šáhla po dopise.

Milá paní Evansová,

Vzhledem k tomu, že nám profesor Brumbál (přes veškerou moji nelibost) zakázal psát vaší dceři, dovolil jsem si napsat tedy aspoň vám. Potřeboval bych, abyste Lily pozdravovala a řekla jí, že na ni musím pořád myslet. Na oplátku je v obálce ještě jeden pergamen s jedním z výborných kouzelnických jídel, které mi s oblibou dělá moje maminka (nebojte se, žádné žabí nožky se tam nepřidávají). Přál bych si, abyste ho uvařila i Lil, dokud bude doma. Ovšem, to už je jenom mé přání a vy ho nemusíte plnit.

Děkuji

James Potter

***

Dívka seděla na parapetě a přemýšlela. Remus je vlkodlak, opakovala si stále v duchu. Neublížil by mi, nebyl to on. Jenže ať se snažila, jak chtěla, její myšlenky utíkaly stále k tomu černovlasému paku. Najednou viděla každý jeho výraz, když byla se Sevem, znovu ve vzpomínkách spatřila jeho milující tvář, při každém jejím slově. Jak se jí snaží chránit. Ale na druhou stranu ji tak dlouho otravoval, nedal jí pokoj ani v jednom ročníku, ať se hnula kamkoliv, vždycky tam byl. Pro ni. Sakra, zanadávala si. Co to dělám?