War of the wolves 2: Proroctví

2. Kapitola

„Ne!" vykřikla jsem a prudce jsem se posadila. Zase. Už zase ta noční můra.

Zhluboka jsem se nadechla, a pokusila se vyhnat z mysli obraz tetina osudného dne, který ale ne a ne zmizet. „Jdi pryč!" zaklela jsem a podmračně jsem vstala z postele, abych si došla do koupelny pro svůj oblíbený župan. Zabalená do chlupaté, světle růžové látky, jsem pak vyšla na chodbu.

V sídle panoval klid a z okolních pokojů, ve kterých prozatím přebývali členové Six clubu a někteří vlci, se ozývalo pouze pravidelné oddechování. Já však ve tmě jistým krokem zamířila přímo k jednomu konkrétnímu.

„Emily?" Jonathan se překvapeně posadil a zamrkal.

Neodpověděla jsem a beze slov přešla k němu. Jonathan se posunul a nechal mě, abych si lehla vedle něj. Pak mě objal.

„Co se děje?"

„Nic," zalhala jsem.

„Co bys potom dělala u mě v pokoji ve," odmlčel se a pohlédl na noční stolek, aby zjistil aktuální čas, „Dvě hodiny ráno."

„Stýskalo se mi," zašeptala jsem.

„To ti sice rád uvěřím," odpověděl a já i v té tmě věděla, že se široce usmívá, „Ale taky bych rád věděl ten pravý důvod."

„Noční můra," zašeptala jsem tak tiše, že jsem se vlastně dost divila, když jsem zjistila, že mě slyšel.

„Chceš o tom mluvit?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a před očima jsem už zase měla dokonale vymalovanou událost, kterou bych nejraději úplně vymazala z celé historie.

„Tak už na to nemysli," zašeptal a jemně mě políbil na tvář.

Usmála jsem se a přitulila se ještě blíž k němu.

XXXXX

„Řeknu ti to takhle," Jonathan si dal ruce v bok, „Vážně bych tě nerad nějak rušil, ale už je docela dost hodin a mám takové tušení, že když se dneska neukážeš na snídani, někdo se po tobě půjde podívat a nechci vědět, co řekne, až zjistí, že tvůj pokoj je prázdný."

To mě konečně trochu probralo. Už pěkně dlouhou dobu se mě Jonathan snažil přimět k tomu, abych se došla do svého pokoje převléknout. Jediný háček byl v tom, že z vyhřáté postele se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vylézat ven, natož abych přecházela přes chodbu, kde je během rána stále větší a větší zima. „Ach jo," zaskuhrala jsem a už jsem se chystala zvednout. Jonathan byl ale rychlejší a jedním pohybem mi ukradl přikrývku, kterou se mi do teď bravurně dařilo držet. „Hele!"

„Copak Emily?"

„Je tu zima," zadrkotala jsem zuby.

„Tak se mazej převléknout, máš na to přibližně pět minut."

„A co když to nestihnu?" povytáhla jsem obočí.

„Pak budeš na snídani muset jít v županu," ujistil mě s andělským úsměvem.

„No jo," zaskučela jsem poraženě a s kyselým výrazem jsem vyšla na chodbu. Rychle jsem se převlékla a pomalým krokem zamířila k jídelně.
„Kam si myslíš, že jdeš?" zajímal se Jonathan.
Překvapením jsem nadskočila. „Šla jsem do jídelny, jak mi jedna nejmenovaná osoba doporučila, ale nepředpokládala jsem, že na mě budeš čekat."

„Taky jsem si všiml," uchechtl se, „Prošla jsi kolem mě, jako bych byl duch."

„To ale nejsi," broukla jsem a zastavila se v půlce kroku. Jonathan se na mě široce usmíval a v očích mu jiskřilo. Přistoupila jsem k němu a objala jej kolem pasu. On se ke mně sklonil.