War of the wolves 2: Proroctví

11. Kapitola

Přiznám se, že od té chvíle kdy jsme bez úhony přistáli v New Yorku, si toho moc nepamatuji.

Matně jsem si vzpomínala na cestu taxíkem k hotelu, přičemž jsem samou únavou nebyla schopná vnímat nic ze svého okolí, přestože jsem skoro celých osm hodin letu prospala. Jediná myšlenka z prvního pohledu na hotel byla, že si chci lehnout a zavřít oči a i když mi to v onu chvíli přišlo jako nadlidský úkol, nějak jsem se tam přece jen dostala...

Zamrkala jsem do jasného slunečného dne a chvíli mi trvalo, než mi došlo, kde jsem a co tu dělám. Rychle jsem se posadila a pohlédla na hodiny na nočním stolku. Půl jedné. Jak dlouho už tu jsem?

„Emily?" Jonathan, který seděl v křesle a do teď nejspíš četl, vzhlédl od knihy o New Yorku a s úsměvem pohlédl na mě.

„Ano?" odpověděla jsem a pokračovala v prohlížení pokoje. Jedna velká manželská postel, křesílko, psací stůl a dveře, které pravděpodobně vedou do koupelny. Každopádně jste nemuseli být nějak moc pozorní, aby vám okamžitě došlo, že pokoj je zařízen luxusně.

„Nemáš trošinku hlad?"

Zamyslela jsem se a na potvrzení Jonathanových slov mi ihned zakručelo v břiše. „Stíháme vůbec oběd?" tázala jsem se zamyšleně a dál jsem přemítala nad tím, jak může být sakra možné, že jsem si při cestě sem neuvědomila, že tenhle hotel je minimálně pětihvězdičkový.

„No," protáhl Jonathan a odložil rozečtenou knihu na psací stůl, „Myslím, že něco k jídlu se tady najde."

Společně jsme vyšli z místnosti do přepychové chodby a nastal první problém. „Kudy že se dostaneme k jídlu?"

Jonathan si nervózně zkousl ret. „Po pravdě jsem doufal, že si to třeba budeš pamatovat ty. Já tu ženskou z recepce vůbec neposlouchal."

„Tak to jsme dva," ujistila jsem ho, „Já si na ženskou z recepce ani nevzpomínám."

Jonathan se zasmál, „Tak pojď myslím, že buď cestou někoho potkáme, nebo se dostaneme někam, kde bude jídlo."

XXXXX

„Jonathane, říká ti něco pojem vybalování?" zeptala jsem se s povytaženým obočím, zatímco jsem do skříní pečlivě ukládala hromádky složeného oblečení.

„Ne, proč?"

„No, mám takový pocit že by se ti hodilo alespoň něco z toho kufru vyndat, jestli nechceš nakonec chodit ve zmuchlaným oblečení."

Pokrčil rameny a v očích se mu zableskly jiskřičky, „Když mě hrozně baví sledovat, jak uklízíš. Nechtěla bys vybalit i mně?" s předstíranou únavou se svalil na postel, „Ono je to takový.... Uklidňující."

„To tak," zasmála jsem se. „A jen tak mimochodem, nebyls ještě před pár hodinami tím, kdo pracuje v hotelu ty?"

„Možná," přiznal a zvedl se, aby otevřel svůj kufr. Následně z něj začal opatrně vyndávat všechno oblečení tak, jako by se jednalo o posvátné předměty. Takže jsem nakonec měla hotovo mnohem dřív, než se vůbec dostal do půlky a mohla jsem se usadit do křesílka, které bylo na to, že je z hotelu, nezvykle pohodlné a s úsměvem jsem teď mohla být „pozorovačem" jak Jonathan tuto práci označil.

„Co budeme dělat, až vybalíš?" zeptala jsem se zadumaně, s pohledem upřeným na hodiny. Návštěva proroka už dnes nepřipadala v úvahu.

„Až vybalím?" Jonathan tu otázku překvapeně opakoval a zahleděl se do kufru, v němž oblečení nějak neubývalo, „Myslím, že tohle je práce na celý pobyt." Bezradně pokrčil rameny, „Ale kdybys mi třeba pomohla, možná bychom mohli ještě někam zajít."

„Fajn," založila jsem si ruce na prsou, „Ale co z toho budu mít, když ti pomůžu?" Koutky mi cukaly, jak jsem se snažila udržet vážný výraz.

„Budeš si moct vybrat, kam půjdeme," odpověděl Jonathan, „Protože bych se taky mohl na vybalování úplně vykašlat a nevím, jak by se ti líbilo chození po obchodech s elektronikou a videohrami."

„Hele! Tohle je vydírání."

„No právě," nevinně se usmál.

„Hraješ vůbec videohry?"

„Občas," rozchechtal se, „Ale věř mi, že chození po obchodech by byl dostatečný trest i pro mě."

„V tom případě klidně pokračuj v přerušené činnosti." Zasmála jsem se. Po další chvíli přemlouvání jsem mu ale pomohla a jak Jonathan bystře poznamenal, opravdu jsem nám tím ušetřila spoustu času.

„Takže kam půjdeme?" zeptal se Jonathan, když jsme konečně zavřeli teď už úplně prázdný kufr.

Zalistovala jsem knížkou o New Yorku, „Co třeba Bryan park?"

Abraham se skutečně postaral o to, abychom měli co nejlepší hotel. Nesl název The Knickebrocker a od parku, který jsem nám vybrala, byl jen zhruba tři minuty cesty. Takže za chvíli už jsme s Jonathanem stáli u parku a já jen zírala, kolik tu je lidí. Většina židlí a stolečků, jež tu byly pro návštěvníky rozestavené, byla obsazená, tak jsme se po chvilce domlouvání vydali na prázdnější plácek a sedli si trávu vyhřátou od sluníčka. „Tady je tak hezky," zamumlala jsem po chvíli.
„To jo, člověk by skoro zapomněl na všechny starosti," přitakal Jonathan a lehce se zamračil.

Přikývla jsem a v tu ránu si vzpomněla na náš tajný rozhovor s Radou a Leah. „Jonathane, myslíš, že Zaklínači vážně vznesou obvinění na Spolek?"

Překvapeně se na mě otočil a neposedný pramínek vlasů, který mi stále lezl do obličeje, mi jemně zastrčil za ucho. „Emily, to vážně nevím. Ale vsadil bych se, že jestli je pravda to, co nám Leah říkala, udělají všechno, aby Spolek zničili." Odmlčel se a zahleděl se na modrou oblohu, „Pak už nebudeme nikdy nikde v bezpečí."

Přikývla jsem a marně se pokusila potlačit strach, který mě opět přepadal. Konec konců, zítra půjdeme k prorokovi, který nám řekne co dál a bůh ví, co nás čeká v příštích měsících...

Ahojky! Omlouvám se, že dnešní kapitola je o dost kratší než obvykle, ale z toho důvodu, že Emily s Jonathanem budou v New Yorku více než jeden den a samozřejmě se podívají na některá zajímavá místa, do jedné kapitoly bych to prostě nenarvala... Takže tak :) 

Clasie♡