War of the wolves 2: Proroctví

4. Kapitola

Zamyšleně jsem stála u zrcadla a nepřítomně jsem sledovala svůj odraz. „Stejně nechápu, jak to že jindy všichni trvají na tom, abychom slavnostním lovem nic nejedli, jinak že se na nás sesype hněv vlčích králů," kysele jsem se ušklíbla při vzpomínce na mé setkání s nimi, „A dneska se můžeme přecpávat do aleluja."

„Prostě jenom další pravidlo," odpověděla Julie, která tenhle rozhovor vnímala jen na půl ucha, zbytek její pozornosti si totiž vyžádalo aranžování mých šatů.

Podle ní, a vlastně i ostatních (z čehož jsem opravdu měla špatnou náladu), jakožto alfa musím náležitě vypadat. Takže hned potom, co jsme u Jonathana spořádali jindy zakázanou svačinku, jsme se s Julií, která se sama jmenovala mou stylistkou, vrátily a zbytek dne jsme strávily zavřené v mém pokoji, přičemž Julie si valnou většinu času stěžovala na mou neochotu a příšernou nespolupráci. „Tak myslím, že to stačí." Usmála se a celý svůj výtvor si prohlédla v zrcadle.

Sama jsem na sebe chvíli zírala. Julie mě donutila si obléci vínově červené, až na zem dlouhé šaty, které vypadaly, jako kdyby je ukradla přímo z Hollywoodu. Jednoduchá sukně spadala až k zemi, šaty měly dlouhé rukávy a v horní části byl celkový jednoduchý dojem zpestřen černou šňůrkou. To už samo o sobě bylo dost nápadné, ale Julii to zřejmě nestačilo. Trvala na tom, že si musím nalakovat nehty stejnou barvou, jakou mají šaty a do vlasů mi dobrou hodinu zaplétala červené růže. Následně mi namalovala víčka tmavými stíny, udělala černou linku a ani použít řasenku mi nedovolila samotné, že prý nemám dýchat a jestli mrknu, mám se těšit na svou smrt.

Takže výsledek: Nenápadná jsem možná byla, ale na nejvýš tak ve středověku, kdy růže a dlouhé šaty nebyly nic neobvyklého. (I když jsem dost pochybovala o tom, že by růže ve vlasech byly někdy běžné). „Už jen plášť," broukla Julie a s těmi slovy mi přes ramena přehodila kus černé hedvábné látky. „Teď tady počkej a opovaž se zničit moje dílo," přikázala mi poté, co mě ještě celou několikrát obešla a ujistila se, že se náhodou nikde nelesknu, a že šaty nejsou zmuchlané. S úsměvem odkráčela z místnosti a ve dveřích se ještě otočila, aby mi věnovala zářivý úsměv. Pak jsem osaměla.

S úlevou jsem vydechla a snesla se na postel. Nedovolila jsem si lehnout, vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že Julie je mě schopná ukřižovat, když zjistí, že jsem si jen sedla, nicméně se mi začínala točit hlava a dostavila se nervozita. „Emily?" probralo mě po chvíli z transu zaklepání na dveře, doprovázené dobře známým hlasem. Následně do pokoje vkročil Jonathan, který na rozdíl ode mě byl oblečený v úplně obyčejných černých džínech a vcelku normálním tričku. Fajn, budu jediný blázen. „Páni," zamumlal a zastavil se.

„Já vím, asi budu jediná v šatech."
„Ale sluší ti to."

Usmála jsem se a vstala. „Děkuju. Ale měl bys radši rychle odejít, každou chvílí se sem vrátí Julie a bude pěkně nadávat, až zjistí, že někdo viděl její dílo ještě před přehlídkou."

Jonathan se uchechtl. „Toho bych se nebál. Musela mě poslat, abych pro tebe došel, protože zjistila, že Peter si chce vzít něco naprosto nemožného." Napodobil Juliin nasupený obličej; „Milý bratránku, je ti doufám jasné, že tohle je jeden z nejdůležitějších dnů v roce? Pak asi těžko můžeš přijít v kraťasech a tričku co jsi měl včera."

„Tak jdeme," zasmála jsem se a jemně ho vzala za ruku, „Ať ještě nepřijdeme pozdě."

Ani jsem nepřemýšlela nad tím, kde budou ostatní čekat. Brala jsem setkání s hosty na mýtině, jako naprostou samozřejmost. Proto jsem překvapením přišlápla sukni svých šatů a nebýt Jonathana, který mě v poslední chvíli zachytil, by mě čekal pád ze schodů, což by byl moc pěkný začátek mé alfovské kariéry. S pusou do kořán jsem sledovala několik členů naší smečky a dva starší muže v černých pláštích, kteří museli být alfové. „Doporučoval bych ti zavřít tu pusu," šeptl mi Jonathan do ucha, a když jsem ucítila jeho dech na svých zádech, naskočila mi husí kůže, „V lepším případě ti tam vletí moucha. V tom horším si budou myslet, že jsi blázen."